Chandrila, venkov, 18 BBY
Pořád jsem myslel na ten holocron, na ten pramen temnoty. Tohle nezvládnu. Proč já ho z toho archivu bral! Kdybych ho tam nechal, klony by ho zničily a všechno by bylo v pořádku. Ale nedokázal jsem se ho zbavit.
Vrátil jsem se k tomu holocronu, pojednávající o vzniku jedijské filozofie, doufal jsem, že mě navede zpátky na správnou cestu. Nic, nic mi nepomohlo.
Tak jsem si sedl na koberec a začal meditovat, aby mě Síla sama navedla zpátky na správnou cestu, ale nemohl jsem se vůbec soustředit.
„Proč jsem ten prokletý holocron otevřel!?“
„Ne. Není emocí, pouze míru.“
„Nezabírá to. Proč to nezabírá!?!?“
Najednou se začal ozývat holoprojektor. Přistoupil jsem k němu a zapnul ho. Zobrazil se hologram Mon Mothmy.
„Co se stalo senátorko?“
„Strašná věc Trevolte, Impérium o vás ví.“
„Jak je to možné?“
„Nevím, ale mám plán. Musíte se okamžitě sbalit a doražte na místo určení, souřadnice vám posílám.“
„Dobře, hned se do toho dám.“
„Výborně, na brzkou shledanou.“
Vzal jsem si datapad a stáhl si souřadnice a hned jsem se pustil do balení. Vlastně jediné co jsem potřeboval a co jsem si sebou mohl vzít je brašna s holocrony a R2-D5. Ale co s tím sithským holocronem? Nechat ho tady. Možná to tak bude lepší, ale co když ho najde nějaká nevinná bytost? Ne, radši ho vezmu.
Všechno jsem sebral a zavolal R2-D5, ale vtom jsem to ucítil. Už jsou tady.
Aletre Ricmas rozdělil vojáky do pěti oddílů, aby obklíčili celý pozemek. Ale ve skutečnosti věděl, že je to zbytečné, ten Jedi určitě uteče směrem do houštin, kde měl stíhačku, pokud ho dřív sám nechytí. Na to se těšil za všeho nejvíc. Miloval ten pocit, když svou kořist polapí, když se dívá do jejich zoufalých očích, než je omráčí pro převoz. Nejradši měl, když v očích byly slzy, to bylo nejlepší. V takovýchto situacích věděl, že svou práci odvedl nejlépe jak mohl.
Vzpomněl si na svou "audienci" u senátorky Mon Mothmy, věděl, že jim toho Jedie dobrovolně nevydá, ale spíš tam šel pro své potěšení.
Nesmí meškat, pátou skupinu si vezme s sebou, stmívání už spělo ke konci. Vešel na pozemek.
Věděl jsem, že jsem obklíčen. Cítil jsem, že vojáci se ke mně už blíží a v čele mají někoho se vskutku temnou aurou v Síle, ale nebyl to uživatel Síly, byl to velitel celé akce.
Rozhodl se, že na své návštěvníky počká, překvapí je, velitele uvede do bezvědomí a vojáci v okolí budou nepřipravení.
Ukryl se za skřín a R2 se schoval za skříň u dveří.
Když Aletre došel ke dveřím, už byla tma, otevřel je. V místnosti byla taktéž tma, vešel dovnitř a prohlédl si ji, moc toho neviděl, jenom obrysy. Po něm vešly i klony. Dal jim rozkaz obsadit tuhle malou budovu, no budovu.
Když vtom se to stalo, zpoza skříně cosi vyběhlo a obyčejným kovovým mečem poslalo k zemi tři vojáky. V té tmě viděl jen siluety, byl by zapl světlo, ale nevěděl, kde je vypínač.
Ta silueta pak zase někam zmizela. Pomalu přistupoval k místu, kde silueta zmizela a zbývající tři klony ho následovaly.
Hned poté však zpoza další skříně vyjel nějaký droid a dal elektrický šok jednomu z vojáků. Ten se s výkřikem zhroutil k zemi a jeho dva přeživší kolegové začai střílet po siluetě, která jim začala ujíždět.
Tmu ozářilo několik výstřelů z blasteru, vtom zmatku vyskočila asi ta první silueta, saltem Aletreho přeskočila a mečem zabila zbylé dva vojáky. Na tohle Aletre čekal. Vytáhl z kožené pochvy vibromeč a rozmáchl se po siluetě.
Ne, ne. Sakra! Vykryl jsem útok toho velitele, ale nechtěl jsem tu ztrácet čas. Najednou, ale začal útočit tak agresivně, že mě to skoro vyděsilo a jen taktak se mi dařilo jeho útoky vykrývat. Pak jsem ho saltem přeskočil a zaútočil.
Byl překvapen a jeho prvotní obrana byla dost chaotická, ale pak se dala dohromady. Uvedl jsem ho do domněnky, že boj bude delší a pak jsem ho najednou sekl přes holeně a odhodil Sílou.
Pak jsem rychle vyběhl ven, naštěstí klony nevěděly, že velitel je mimo. Dojel ke mně R2 a rozladěně zapípal, rychle jsem šeptem řekl: „Ticho buď!“
Rozhlédl jsem se, naštěstí nic. Dobře. Rozběhl jsem se, následován R2-D5 k houštinám za nimiž byla moje stíhačka ARC-170. Ale ne! Oni ji našli. Stálo kolem ní šest klonů, ale cítil tam přítomnost někoho dalšího. Ne. To není možné, to nemůže být on. Zapudil jsem myšlenku na identitu onoho tajemného.
Měl jsem plán. Sílou jsem uchopil blastery prvních tří klonů, kteří ke mně byly nejblíž a vytrhl jim je z rukou. Blastery zahučely do křoví za nimž jsem se skrýval.
„Co to ksakru bylo? Já nemám blaster.“
„Já taky ne!“
Přistoupili k nim kolegové ze zadu a začali se rozhlížet. Pak jsem Sílou chytil každého jednoho odzbrojeného a hodil ho na jednoho ozbrojeného. Bylo to rychlé a efektivní. Všichni už byli na zemi. Dva ozbrojení však s těžkostmi vstávali, ale to jsem už vyskočil z křoví a sekl je mečem. R2-D5 za mnou vyjel, když vtom ke mně přistoupil on, byla tma a skoro jsem ho neviděl.
Ale v Síle jsem ho však ucítil mnohem intenzivněji, když jsem pronikl jeho temným závojem, zjistil kdo přede mnou stojí.
To zjištění mě tolik šokovalo a vyděsilo, že jsem o dva kroky poodstoupil dál.
„Tvá moc vzrostla od chvíle našeho posledního setkání.“
„Ne. To snad ne. To nemůže být pravda! To nemůžeš být ty!“
Pokračování příště
Žádné komentáře:
Okomentovat