[Povídka] Star Wars Poslední rytíř: Díl 4 Temnota se blíží

Coruscant, Nejvyšší velitelství ISB, 18 BBY

  Aletre Ricmas, agent ISB kráčel chodbou Nejvyššího velitelství Imperiální rozvědky. Ředitel ISB si ho zavolal, Aletre si vůbec nemohl vzpomenout, jak se jmenuje. Nesnáší, když má někdo nazapamatovatelná jména.
  Předstoupil před ocelové dveře. Zasunul identifikační kartu do místa pro to určené a vstoupil dovnitř.

  „Vítám vás Ricmasi, jsem rád, že jste zde,“ pronesl poněkud monotóně ředitel. „Slyšel jsem, že jste velmi dobrý v chytání rozvracečů Impéria.“

  Aletre tohle nesnášel, někomu by se pochvaly líbily, ale on měl zkušenost s tím, že pochvaly akorát zdržují od misí.  

   „Můžeme přejít k věci pane?“

   „Ale jistě, předpokládali jsme, že po provedení rozkazu 66 v Chrámu Jediů, jsou všichni rytíři Jedi mrtvý, ale dva to přežili.“

   „Dva pane?“

   „Našim agentům se konečně podařilo jednoho z nich - Dacoba Trevolta vypátrat. Ukrývá se na venkově na planetě Chandrila, na váš osobní datapad vám nahraji, kde ho najdete a kódy ke vstupu do všech státních institucí, i k senátorce, kdyby jste to potřeboval.“

  „A co ten druhý pane?“

  „Ten druhý vám pomůže.“

  Do místnosti vstoupil lidský inkvizitor, měl černé brnění (pro inkvizitory typické) a u pasu se mu pohupoval jílec světelného meče s polokruhy po obou stranách (opět typické pro inkvizitory).

Chandrila, venkov, 18 BBY

  Dacob seděl u holocronů a momentálně prostudovával jeden holocron, pojednávající o vzniku jedijské filozofie, když vtom, zase. Zase mě ten holocron volal, ten sithský holocron. Ne, ne to bych neměl. Dnes bylo volání obzvlášť výrazné a obzvlášť přesvědčivé.

  Vypnul jsem ten jedijský holocron, vstal jsem, šel ke své staré brašně, se kterou jsem utekl z Chrámu Jediů a vytáhl z ní ten sithský holocron.

  Položil jsem si ho na stůl a najednou se mi v hlavě ozval hlas: 

  „Chceš poznat skutečná tajemství temné strany Síly?“ Neovládl jsem se a řekl: „Ano.“

  Pak ze špičky holocronu vytrysklo bílé světlo a začal se otevírat. Najednou se objevil hologram, řekl bych sithského lorda, ale ona to byla žena.

  „Takže ty jsi se rozhodl poznat skutečnou podstatu nejen temné strany Síly, ale Síly samotné?“

  „Ano.“
  To co vtom holocronu bylo, ty schopnosti, ta moc! Nevím jak dlouho jsem ho studoval. Ne, ne, to nemůžu! Okamžitě jsem ten holocron shodil ze stolu. Byl jsem rozrušený a naštvaný na sebe, že jsem tomu podlehl, ale to co tam bylo... Ne! Ale ty schopnosti co tam byly. Ne! Křičel jsem na sebe v duchu a v samém zoufalství jsem se zhroutil na kolena.
  Najednou přijel dovnitř R2-D5. Přijel ke mně a něco zapípal. Sedl jsem si a pohladil ho po jeho kovové hlavě a šeptal si pro sebe: „Není emocí, pouze míru, Není nevědomosti, pouze poznání, Není vášně, pouze klidu, Není chaosu, pouze harmonie, Není smrti, pouze Síly.“ Ale ta slova nepůsobila, dřív měla blahodárný účinek, ale teď to pro mě byly jen morální fráze nějakého řádu, a ne vzor.
  Moment, „Není nevědomosti, pouze poznání,“ poznával jsem a to není v rozporu s Kodexem Jediů. Ale je! Poznával jsi temnou stranu a to je zakázané! Ten holocron mě změnil, těžko říct jestli k lepšímu nebo k horšímu.

Chandrila, Senátorské sídlo Mon Mothmy, 18 BBY

  Dva strážní stáli před sídlem Mon Mothmy, když vtom k nim došli dva lidé. Jeden v podivném černém brnění, ten druhý měl uniformu Impéria, ale také trochu obrněnou a za nimi bylo šest klonovaných vojáků.

  Ten chlap v uniformě řekl: „Dva vojáci na konci tady zůstanou, zbytek jdeme.“

  Jeden ze strážných se mu postavil do cesty, 

  „Jakým právem hodláte navštívit senátorku Mothmu?“

  „Tohle je mé povolení, ňoumo,“ odstrčil ho a naťukal přístupový kód a vešel dovnitř se svým doprovodem.

  Strážný se jen překvapením neschopen slova podíval na toho chlápka, než zmizel ve vchodu.

  Šel sebevědomě chodbou, jeho chladnokrevné opovržení vším protiimperiálním, co Chandrila představovala z něj šlo skoro i cítit. 

  Až konečně došel do pracovny Mon Mothmy. První vešel Aletre a po něm ten člověk v černém brnění, potom vstoupili vojáci, kteří se rozestoupili po pracovně. Mon Mothma se rozhodla pro taktiku "Divadlo".

  „Čemu vděčíme za takovou návštěvu?“

  „Nehrajte ne mě divadlo,“ řekl nevrle Ricmas. 

  „Víme, že tady někde na venkově ukrýváte Jedie Dacoba Trevolta, jménem Impéria vám nařizuji, abyste nám jej okamžitě vydala nebo se u vás imperiální posádky usídlí natrvalo.“

  „Nevím o čem mluvíte, přece jsme loajální planeta, jako každá jiná.“
  Ricmas přistoupil blíž k Mon Mothmě a tišeji, ale za to důrazněji jí řekl:
  „Tohle je jen dobrá záminka, jak k vám dostat posádky natrvalo, když to teď nevýjde... Jednou se to podaří. Takže tohle je naposled! Vydáte!?“
   „Nemáme koho.“
   „No tak si ho teda najdeme sami, ale vaše chyba, to císař nenechá bez odezvy.“
   „Vaše bezmezná víra v císaře vám bude osudnou,“ řekla důrazně Mon Mothma.
  Ricmas se jen výsměšně ušklíbl a řekl: „Jen jsem vám chtěl dát šanci, my vás stejně nepotřebujeme, víme kde je.
  Už si ani nevšímal ohromeného výrazu Mon Mothmy, který se snažila ihned ukrýt.
  „Jdeme!“
  Šlo vidět, že Ricmas chtěl odejít první, ale ten muž v brnění mu to znemožnil a vyšel první. Po Ricmasi odešli i všechny klony.
  Nakonec se podařilo Aletremu Ricmasovi předběhnout inkvizitora. Když už byl blízko východu uslyšel jednoho z klonů jak si povídá se strážemi: „Ale náš šéf je totální...“
  Voják si všiml Aletreho Ricmase, křečovitě zasalutoval, postavil se do pozoru a třásl se po celém těle. Ricmas se na něj podíval s chladným opovržením, vytáhl z opasku blastrovou pistoli a zastřelil ho.
  Klon padl na záda, ale toho si už Ricmas nevšímal a řekl jen: „Jdeme.“ Všichni imperiální návštěvníci odešli a strážní zůstali sami.

Pokračování příště