[Povídka] Star Wars Poslední rytíř: Díl 3 Chandrila

 Hyperprostor někde mezi Corusantem a Chandrilou, 19 BBY

   Letím hyperprostorem, konečně jsem si oddechl. Abych si udělal pohodlí, sundal jsem si brašnu a položil ji vedle sebe, pak jsem se podíval na displej se zprávami od astromecha.

   Ptal se co se děje, kdo jsem a tak podobně. Nevěděl jsem co říct, je to jen droid a droidí loajalita je jasně daná programem. Tak jsem mu řekl: „Proč bych ti měl věřit?“

   Okamžitě začal pípat, ale poměrně klidným tónem, na displeji stálo: „Byl jsem původně v majetku rytíře Jedi, ale v Klonových válkách byl zabit a já přeřazen na tuhle loď, ani se neobtěžovali mi promazat paměť. Nepředpokládali, že by Separatisté měli užitek z informací z obyčejného celního droida. Z toho plyne, že k nim nemám vybudovanou žádnou velkou loajalitu. Je tohle dostatečný důvod, abys mi vysvětlil, proč jsi ukradli tuhle loď?“

   Hmm tenhle droid by mohl být užitečný a staral by se mi o loď, navíc je tu téměř nulová pravděpodobnost, že by mě nahlásil flotile Impéria. Než jsem mu stihl cokoliv říct, tázavě zapípal.

Pohlédl jsem na displej a viděl tam: „Pokusil se tě vůbec můj pán zastavit?“

   Odpověděl jsem: „Než stihl zaregistrovat, že mu kradu stíhačku, odhodil jsem ho Sílou.“

   Znovu zapípal: „Síla, můj původní majitel o ní často mluvil. Ty jsi taky Jedi? Jistě, že jsi. Viděl jsem, co jsi v hangáru provedl.“

   Jde vidět, že droid mi víc důvěřuje, protože jsem se v mnohém podobal jeho starému majiteli. „Ano jsem Jedi, prchám z Coruscantu.“

Slyšel jsem několik pípnutí, pohlédl jsem na displej: „Kde máš světelný 

meč?“

   „Přišel jsem o něj, když jsem utíkal z Chrámu Jediů.“

   Pak jsme vystoupili z hyperprostoru a já před sebou uviděl krásnou modrozelenou planetu. „Chandrilla.“

   Věděl jsem, že hlavní město planety je zároveň největší, tudíž tam asi bude i největší koncentrace lidí. Nevěděl jsem jak zadat do počítače navigaci k nejlidnatějšímu bodu planety a v tu chvíli přišel vhod droid.

   „Jaké je tvé označení?“

   „R2-D5“

   „Dobře R2, zaměř prosím nejlidnatější bod planety a ať nás k tomuto bodu vede navigace.“

   Poslušně pípl, nemusel jsem se ani dívat na překladatelský displej, abych věděl, že řekl něco na způsob: Dobře, jdu na to.

   Za chvíli se zapla navigace a já podle ní mířil k cíli. Rozhlížel jsem se po krásné krajině. Když jsem se octl nad městem nevěděl jsem kam přistát.

   Nakonec jsem našel nějaké přístaviště. Otevřel jsem kokpit, vzal si brašnu a šel. Už jsem neměl moc peněz, vyšli by mi tak na dvě hodiny rezervace, zaplatil jsem. Astromech R2-D5 vyskočil a přijel ke mně. Teď jsem ho uviděl popvé. Byl klasický astromech ze série R2, bílozelená barva.

   S ním po boku jsem vyrazil do ulic Hana City, hledat sídlo senátorky Mon Mothmy. Věděl jsem, že je momentálně zde.

   Vyptal jsem se několika místních na cestu a podle jejich instrukcí jsem se octl před sídlem senátorky Mothmy. Před sídlem stála stráž a ta mě okamžitě zastavila.

   „Kdo jste a co chcete senátorce Mon Mothmě?

Nevěděl jsem jestli těm strážcům můžu věřit. „Potřebuji od ní pomoc.“

   „To nám tu říká hodně lidí, většinou jsou to lovci podpisů nebo jiní otrapové.

   Pronikl jsem Sílou do jejich myslí. Můžu jim věřit.

   „Jsem rytíř Jedi Dacob Trevolt a potřebuji od senátorky Mon Mothmy pomoc, prchám před Impériem.“

   Strážní se na sebe podívali a nevěděli jestli mě mají pustit nebo se začít smát.

   Jeden z nich řekl: „Tak kde máte světelný meč?“

„O ten jsem přišel, když jsem prchal před klony, kteří zaútočilli na Chrám Jediů.“

   „Potřebujeme důkaz, že jste Jedi.“ Tak jsem se otočil k nebohému R2 a Sílou ho zvedl, droid začal vyděšeně pípat, a když jsem jej zase položil na zem, vydal ze sebe dost rozladěné zapípání.

Mon Mothma

   Strážní byli překvapeni koho před sebou mají a taky pobavení ječením droida. Se smíchem zatleskali a jeden z nich pronesl: „Dobrá pustíme vás za senátorkou.“

   Strážní otevřeli dveře a vedli mě krásnými chodbami až jsme došli do kanceláře Mon Mothmy. Strážní otevřeli a senátorka na nás okamžitě pohlédla.

   „Co se děje? Kdo to je?“

   „To je rytíř Jedi Dacob Trevolt, potřebuje vaši pomoc senátorko.“

   Mon Mothma najednou zbystřila a řekla: „Dobrá, vraťte se zpátky na své stanoviště.“ Strážní poslechli a odešli. Mon Mothma vstala a podala si se mnou ruku se slovy: „Ráda vás poznávám.“

   Z kouta dovlekla druhou židli a umístila ji před svůj stůl. Řekla ať se posadím. Usedla hned po mně a pronesla: „Divím se, že jste se sem vůbec dostal.“

   „Jednal jsem rychle.“

   „Samozřejmě moc dobře víme, že vše co císař říká o vás rytířích Jedi je lež. Nejdřív mi prosím povězte, jak jste se sem dostal.“ Odvyprávěl jsem jí celý příběh od probuzení se uprostřed masakru v Chrámu Jediů až po tento okamžik.

   „Fascinující, ale vy jste sem přišel do exilu, že? Ukrýt se před Impériem. Nebojte se. Já a místní vláda zařídíme, samozřejmě v utajení, abyste se tu ztratil.“

   Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Věděl jsem, že celé to peklo, kterým jsem si prošel až sem, mělo smysl.

Chandrilský venkov, 18 BBY

   Chandrilská vláda mi zařídila nenápadnou chalupu na venkově, tam splynu. Chalupa v přírodě, ale ne zcela odříznutá od komunity lidí, ale s dostatečnou mírou klidu na rozjímání. To bylo mé vysněné bydlení, které mi však členství v řádu navždy odepřelo.

  Cítil jsem uvnitř sebe takový duchovní klid a hlavně svobodu, jaký jsem nikdy nenalezl v Chrámu Jediů.

   Občas zajdu do místní hospody, jen tak pro radost. Nic mě nesvazuje, Řád Jediů už neexistuje. Ale nezřekl jsem se svých morálních hodnot, to nikdy.

  Bylo to tu krásné, R2-D5 je tu samozřejmě se mnou. V houštině za chalupou mám ukrytou stíhačku ARC-170, která kdysi patřila republikové a následně imperiální flotile.

   Seděl jsem na verandě a nasával do plic místní vzduch. Měl jsem spoustu času na studium holocronů a datacronů, které se mi podařilo zachránit z Archivu, těsně před provedením tzv. Rozkazu 66. Jediný holocron, který jsem se bál otevřít a prostudovat byl ten sithský. Avšak jednu otázku okolo něj jsem dokázal vyřešit. Kde se vzal v Chrámu Jediů.

 

  Z jednoho holocronu jsem se dozvěděl, že náš coruscnatský chrám byl postaven na zbouraném sithském chrámu. Pak to dává smysl.

   Podařilo se mi to vydělat i pár kreditů, ale žádnou trvalou práci jsem si nehledal, všechno co jsem potřeboval jsem měl a stačilo jen pár kreditů.

   Často jsem tu meditoval a díky venkovskému klidu jsem dokázal navázat mnohem hlubší a silnější vztah se Sílou. Cítil jsem jak mnou proudí, vyživuje mě a já ji dokážu využívat na vyšší úrovni než jsem dokázal dřív.

   Byl jsem jako v té nesladší dětské pohádce.

   Jen jedna věc mi chyběla: zbraň. Ne, že bych chtěl někomu ubližovat, to ne. Ale můj starý světelný meč, který je Síla ví kde, mi byl jakoby součástí mého těla. Avšak jednou, když jsem si z jednoho datacronu četl o nejstarších dějinách našeho řádu, dozvěděl jsem se zajímavou věc. Původní rytíři Jedi, před prvním objevením kyber krystalů a vynalezení světelných mečů, používali normální kovové meče.

   Avšak i tyto meče dělali velmi individuálně, aby každý Jedi do něj dokázal vnést i svou osobnost a povahu. Avšak skutečně pro jistotu si čepel ukovu metodou kortózního prokování, které učiní můj meč odolný i vůči meči světelném.

   „Prosím ať to nikdy nebudu potřebovat,“ říkám si pro sebe. Na HoloNetu jsem si našel postup kortózního prokování. Postup při kování jedijského meče jsem měl v daném datacronu. Pořídil jsem si věci nutné ke kování a začal jsem.

    Rukojeť jsem vyzdobil několika různými abstraktními malůvkami, kterými jsem meči navždy dal totožnost. Vše jsem ukoval tak jak mělo být a byl to neuvěřitelně krásný pocit, když jsem ho uviděl hotový.

   Celý lesklý, dokonalý

Pokračování příště