[Povídka] Star Wars Poslední rytíř: 2. díl Zachránit si svůj vlastní život!

Coruscant, hotel Hvězdný Coruscant, 19 BBY

   Celý zdrcený jsem speedrem doletěl k hotelu, který jsem znal a byl co nejdál od Chrámu Jediů. Na parkovišti nikdo nebyl a já si zatím pomocí Síly dokázal vyléčit zranění na noze. Když jsem už byl v pohodě, šel jsem rovnou k recepci. Pronajal jsem si nějaký průměrný byt s připojením na HoloNet. Ještě mám dost kreditů, abych tu pár dní přežil.

   Okamžitě jsem jakmile jsem došel do bytu, tak jsem uložil brašnu do skříně a sedl jsem k HoloNetu a snažil se najít nějakou zprávu o útoku na Chrám Jediů. Nic. Vzdechl jsem, vypnul všechnu elektroniku co jsem měl v bytě a začal meditovat. 

 

   Otevřel jsem se Síle, vlila se do mě jako voda do vyschlého koryta řeky, konečně jsem se uklidnil. Pak jsem začal pátrat, snažil se za pomoci Síly najít příčinu toho násilí, kterého jsem byl svědkem.

   Nic jsem nemohl najít, když tu mě Síla nasměrovala správným směrem a já šel po stopě, vracel jsem se v čase před útok na Chrám. „O ne...“

   Vymrštil se z posezení a snažil se porozumět tomu, co jsem právě zjistil. Kancléř Palpatine vydal rozkaz nás všechny zlikvidovat. Takže je Sithský lord, ale bylo tam něco víc, měl nového učedníka, ale koho?

   Šel jsem si lehnout, ale spal jsem asi tak hodinu a půl, pořád jsem nemohl uvěřit tomu co jsem zjistil. Ráno jsem vstal, znovu jsem šel na HoloNet, třeba tam budou nějaké nové zprávy. „Ale ne, ne, ne!“

   Jako nejnovější žhavá novinka tam je, že kancléř svolal mimořádné zasedání Senátu. To mi moc dobře nevoní. Naštěstí mělo zasedání začít za hodinu. Na HoloNetu byl přístupný živý přenos, byl jsem zvědavý a možná mi to objasní další věci.

   Šel jsem si něco koupit na snídani, nechtěl jsem moc zůstávat venku na očích. Radši si koupím něco přenosného. Snědl jsem všechno v bytě, za nějakou chvíli začalo schromáždění. První začal mluvit Palpantine, vypadal absolutně příšerně, mluvil jak ho Jediové chtěli zabít a konec toho proslovu... „Galaktické Impérium jo?“ řekl jsem si.

Vrchol Palpatinova projevu

   Sice jsem se díval až do konce, ale věděl jsem, že Republika je mrtvá a zabil ji její kancléř Palpatine. Věděl jsem to, co bylo teď pro mě nejdůležitější. Z Coruscantu musím pryč.

   Ale kam? Co Chandrila? Je to sice bohatá a demokratická planeta, ale výjdou mi na to kredity? Lothal? Tam je jedijská enkláva, ale asi jsou tam už všichni mrtvý, možná. A navíc je to na Vnějším okraji a tak dlouhá cesta je drahá.

   Chandrila je dobrý nápad, už za Republiky to byli zapřísáhlí demokraté a zřejmě budou Impériu vzdorovat, pokud nevymění tamnější politiky a úředníky. Nemám asi na výběr a Chandrila skrývá alespoň nějakou naději.

   Podíval jsem se, kdy nejdřív letí výletní loď na Chandrilu, dnes a už za půl hodiny!

   Sebral jsem všechny kredity co jsem měl, brašnu s holocrony a šel. U recepce jsem zaplatil pobyt, šel na parkoviště, ale ejhle. U mého speedru stáli čtyři Schock troopeři a něco si zapisovali do datapadu, když si mě všimli, zavolali: „Občane to je vaše vozidlo? Nese označení jedijských vozidel. Jak nám to hodláte vysvětlit?“

   Přistoupil jsem k nim, měl jsem plán. V úrovni pasu jsem lehce mávl rukou a řekl: „Nezajímá vás, jestli je to moje, teď půjdete pryč.“

Schock troopeři kontrolují Dacobův speedr

   Velitel řekl: „Nezajímá nás, jestli je to vaše, teď půjdeme pryč.“ Jeden klon za mnou řekl: „Pane vzpamatujte, používá na vás ty jedijské triky!“ Velitel zavrtěl hlavou a vykřikl: „Chopte se ho!“ Věděl jsem, že je pozdě.

   Vojákovi za sebou jsem vytrhl pušku DC-15A a praštil ho s ní, skácel se k zemi. Velitel se po mně natáhl, puškou jsem mu vyrazil ten datapad a velitele odpálkoval. Pak jsem pušku odhodil a ty dva zbývající vojáky jsem odhodil Sílou.

   Naskočil jsem do speedru a vyjel. Uklidnil jsem se, až když jsem byl dost daleko od hotelu, ale pořád jsem se snažil co nejrychleji dostat na místo určení. Doletěl jsem.

   Rozhlédl se, kolem žádné ozbrojené hlídky, výborně. Přehodil si přes hlavu kápi jedijského roucha a šel. Vstoupil jsem do budovy nástupiště, nebyla zrovna výletní sezóna, takže tam nebylo tolik lidí. Šel jsem k recepci a koupil si lístek na Chandrilu. Loď měla za pár vteřin odstartovat, přišel jsem na poseldní chvíli.

Puška DC-15A

   Užuž jsem šel k lodi, když vtom tam vpadlo asi deset Schock trooperů a začali prohledávat prostor, snažil jsem se nenápadně jít k lodi, když vtom jsem uslyšel hlas toho klonového velitele, kterého jsem praštil.

   „Támhle, to je on!“ Na nic jsem nečekal a utíkal, slyšel jsem střelbu, výletní loď už zavírala své dveře. Rychle jsem naskočil a letěli jsme.

   Strašně se mi ulevilo. Našel jsem si místo mezi cestujícími a sedl si. Měl jsem tušení však, že tahle loď daleko nedoletí. Před námi byly dva Venatory, obyčejná celní prohlídka. Pořád jsem tak nějak doufal, že se nedozvěděli o mé přítomnosti na lodi.

   Když nás pustili, strašně se mi ulevilo. Úlevu však vystřídal šok, když naší lodí najednou cosi trhlo a ozvalo se z pilotní kabiny: „Naše loď je přitahována tažným paprskem. Bylo mi řečeno, že na naší lodi je přítomen nějaký pasažér, kterého má povinnost celní hlídka chytit. Toto je výzva od velitele celnice: Pokud se vzdáš a vydáš vojákům, tak nebudeme tuto nevinnou loď a její pasažéry podrobovat tvrdé celní prohlídce.“

   Věděl jsem, že myslí mě. Věděl jsem, že touhle lodí se už na Chandrilu nedostanu. Potřebuji jinou loď, která má hyperpohon. Mám to, v hangáru mají dozajista stíhačky typu ARC-170, ty mají hyperpohon. Mohl bych se vloupat na Venator a ARC-170 ukrást.

   Ale nepozorován se proplížit až do hangáru? Skoro nemožné, ale ukrývá to alespoň drobnou naději než se vydat celníkům, pak mé přemýšlení přerušilo otevření dveří. Vstoupily tři klony vybavených normálními krátkými blastery (poznámka autora: ne pistolemi).

   Kontrolovali postupně každého cestujícího až došli ke mně: „Doklady prosim“. Stále jsem měl kápi, lehce jsem na ně pohlédl a řekl: „Našel jste.“ Než stihl klon mou hádanku pochopit, tak jsem ho Sílou uchopil a praštil s ním o strop.

   Sletěl dolů, sebral jsem jeho blaster a než se stačili zbývající dva vojáci vzpamatovat měli ve svých bílých brněních černou díru od blasteru.

   Žádný cestující mi nekladl odpor a já doběhl ke spoji mezi výletní lodí a Venatorem. U vstupu do spoje stáli dva vojáci, než se stačili vzpamatovat, tak jsem už vystřelil a oni sklouzávali po stěně mrtví.

   Uprostřed spoje stály další dva klony. Ohlédli se, já vystřelil na levého a trefil, ten pravý začal střílet a pomalu ustupovat za roh, aby se kryl. V tu samou chvíli si toho všimli i dva strážní na konci spoje.

   Začali po mně střílet, zastřelil jsem vojáka, který se šel krýt a schoval jsem se za roh. Byli tam jen dva, uděláme to rychle. Chytil jsem je Sílou a praštil jimi o zeď, slyšel jsem jen výkřik a pád k zemi.

   Vyběhl jsem ze svého úkrytu směrem do chodeb Venatoru, rozhédl jsem se. Byl bych se převlékl do uniformy některých vojáků, ale moje brašna by mě prozrazovala.

   Běžel jsem k nejbližšímu výtahu a zadal směr hangár. Alarmy nezvoní, vypadá to že o mně zatím neví. To je dobře. Po nějaké chvíli se výtah zastavil a otevřel se v hangáru. Přímo přede mnou stáli dva vojáci, ihned na mě zamířili blastery, ale já je chytil Sílou a hodil do výtahu.

  Než se stačili vzpamatovat, tak jsem výtah zavřel. Klidil jsem se stranou, aby si mě piloti nevšimli. Musím, ale nějak zajistit, aby se hangár otevřel a já mohl vyletět. Věděl jsem, že na můstku je konzole, která to umožní, u ní je člověk, který ji ovládá.

   Takže já ovládnu jeho. Musím se, ale mimořádně soustředit. Dal jsem si nohy do meditační polohy a pokusil se Sílou ovládnout člověka, který seděl u té konzole. Byl docela povýšený a myslel si, že počítačům rozumí nejlíp, ale byl zdrcený ze vzniku Impéria, zvláštní člověk. Na takovou dálku jsem mu musel proniknout do jeho mysli, abych ji dokázal ovládnout.

   Pak se mi podařilo obsadit jeho vědomí a přikázal jsem mu: „Teď otevřeš hangár.“

Mezitím na můstku

   Mac, člen posádky Venatoru Lard zodpovídal za motorické a technické funkce křižníku, ale měl teď pocit jako by mu něco lezlo do hlavy. Najednou se mu v hlavě ozvalo: „Teď otevřeš hangár.“

   „Co se mi to ksakru děje!?“ zamumlal si pro sebe. Prošel kolem něj kapitán Delo a řekl: „Co je vám Macu?“

   „Já nevím.“ Najednou se mu ten hlas znovu ozval v hlavě a tentokrát důrazněji: „Teď otevřeš hangár.“ Najednou se neovládl a stiskl tlačítko, které otevírá hangár.

   „Teď je moje chvíle.“ Vyběhl jsem ze svého úkrytu, blaster nechal za sebou. Doběhl jsem k nejbližšímu ARC-170. Byli u něj dva piloti, o něčem si povídali, ale pak si všimli, že se otevřel hangár jeden se zeptal: „My máme výlet?“

Dacob v ARC-170 vstupuje do hyperprostoru

   S pomocí Síly jsem saltem vyskočil na stíhačku a než si mě stačili všimnout, odhodil jsem je Sílou. Otevřel kokpit a vyletěl. Všiml jsem si, že stráž po teď už mé lodi začala střílet, ale bylo to marné

   Vyletěl jsem do volného vesmíru a snažil se co nejrychleji uletět, ale děla začala po mně střílet, cestou pryč se mi jich podařilo pár zničit, ale pak jsem si všiml něčeho co mě překvapilo.

   V té lodi byl astromech, začal pípat a na displej se mi zobrazovaly zprávy. Teď jsem na to nehleděl a snažil se utéct Venatorům. Podařilo se mi uniknout do dostatečné vzdálenosti, zadat souřadnice Chandrily a skočit do hyperprostoru.

Pokračování příště