[Povídka] Star Wars Poslední rytíř: Díl 6 Tváří v tvář pravdě

Chandrila, houštiny za Dacobovou chatou, 18 BBY 

  Stál jsem v temných houštinách, za mnou můj R2-D5 a před mým ARC-170 stál on. Nvěřil jsem svým vlastním smyslům, že to je on!

  „Jsem to já! Přjmi to.“

   „To nemůžeš být ty Kelde! To bys nikdy neudělal!“

  Keld byl v nějakém lehkém černém brnění a u pasu se mu houpal jílec světelného meče z polokruhy po obou stranách. Takový meč jsem neznal. 

  Keld přistoupil blíž ke mně, já vyděšený zase o dva kroky poodstoupil. 

  „Já nejsem strašidlo Dacobe, neboj se.“

  R2 se sebe vydal zapípání plné odporu. Keld ho uchopil Sílou a odhodil o pár metrů dál. R2 s vyděšeným zapípáním odletěl a dopadl o 4 metry dál. Chtěl jsem se za ním rozběhnout, ale najednou jsem celý ztuhl a nemohl se pohnout. 

  Něco mě otočilo a hleděl jsem Keldovi do očí, držel mě Sílou. Přitáhl si mě blíž a pustil a shodil na zem. Rychle jsem zase vstal, ale Keld pobaveně řekl: „Nechci tě zabít, zatím ne.“

  „Dal ses na cestu temné strany! Jak si jen mohl!?“

  „Temná strana Síly neexistuje, ani Světlá strana Síly. To jsou jen jedijská dogmata, kterým jsme oba věřili. Nebo ty snad pořád věříš? Taky jsi okusil moc pravého potenciálu Síly.“

  „No tak vrať se, učení Jediů tě uzdraví.“

  „Neobelhávej se Dacobe, vždyť ani ty sám nevěříš tomu, co teď říkáš. Jestli mi budeš tvrdit opak, budeš lhát jen sobě. Pojď se mnou a moji mistři ti ukážou pravou podstatu Síly.“

  „To neudělám, nedám se tou zvrácenou cestou jako ty.“
  „Nepopírej to Dacobe, taky jsi okusil moc skutečného potenciálu Síly, pojď se mnou a moji mistři ti ukážou zbytek. Jen si představ tu moc!“
  Zachvěl jsem se a začal se potit. Nahlédl mi do mysli, „Neudělám to!“

  „Potom tady zemřeš.“

  Rychle jsem vzhlédl, ale to už Keld zapl svůj rudý světelný meč a vyskočil na mě. Rychle jsem z pochvy vytáhl svůj meč, vykryl útok a kopl ho do pravého stehna.

  Zasmál se, „Ještě v tobě něco je.“

  Rozmáchl se, já uskočil a zaútočil, on vykryl a zaútočil vertikálně. Nastavil jsem meč horizontálně a vykryl útok. Pak jeho tlak na meč povolil, já ztratil rovnováhu, pak zmáčkl něco na svém meči a z druhého konce vyjela druhá světelná čepel a přímo mě sekla do levého stehna.

  Vykřikl jsem bolestí, spadl a pustil meč. Keld ho odkopl a podíval se mi do očí: „Jako tehdy Dacobe, když jsme utíkali před 501. legií, zase jsi zraněný na levém stehně, zase jsi bez své zbraně.“ Ale hlavně jsi zase k smrti vyděšený, ale jedna věc je jiná. Teď neunikneš, teď zemřeš!“

  Vypl spodní čepel a rozmáchl se mečem, aby mi protl hrdlo. Najednou se mi zase z brašny ozval ten sithský holocron. Ne to nemůžu, nepoužiju stejné schopnosti jako on, nevydám se stejnou cestou. Použiješ. Ne! 

  „Neeee!“ Pozvedl jsem ruce a ze špiček prstů jsem vystřelil salvu blesků. Poslední co jsem viděl byl Keldův ohromený výraz a jak pozvedla ruce k chabé ochraně a pak ho blesky zasáhly. Vykřikl a odletěl. Dopadl až na předek mé stíhačky a po ní sklouzl. Vlil se do mě takový pocit moci a neomezenosti.

  Aletre Ricmas se probral, strašně ho bolela hlava. Chtěl vstát, ale zaúpěl bolestí a jenom si sedl. Porozhlédl se po místnosti, byla tma. Vzpomněl si, vzpomněl si, že selhal a ta jedijská kořist mu utekla.

  Všichni vojáci, kteří byli s ním, byli mrtví. Vzal si komunikační zařízení a řekl: „Jednotka 3 půjde na území, které měla kontrolovat Jednotka 4. Jednotko 2 pošlete dva lidi do chaty ať mi pomůžou. Jsem zraněn.“

  Přitáhl jsem si meč, který jsem si zasunul do pochvy. Se zraněnou nohou jsem se dobelhal k R2-D5. Ležel na zemi, nevykazoval známky funkce. Zvedl jsem ho a snažil se ho nějak probrat, technicky zběhlý jsem nebyl. Svůj světelný meč jsem si dokázal správně postavit jen tak tak. Rozčílením jsem do něj kopl a on zase spadl a vydal ze sebe nakvašené zapípání.

  „Ty funguješ!“

  Vydal ze sebe zapípání, které znělo jako „Jak jinak.“ Pak jsem uslyšel kroky. Blížili se sem další klony, radši vypadnu. Zvedl jsem ho a snažil se, co nejrchleji dostat ke stíhačce. Pod ní ležel Keld, pořád se z něj kouřilo a vydával tiché bolestivé steny. 

  Na to není čas. Vylezl jsem. Otevřel si kokpit a nasedl. R2 vyletěl a usedl do místa pro astromechy. Nastartoval jsem a odletěl, R2 zadal do naviagačního počítače souřadnice od Mon Mothmy.

  Dva klony běžely k chatě, ve které byl prý šéf Ricmas. Když uviděly siluetu chaty, zvolnily tempo. Jeden z nich řekl. „Nejradši bych ho tam nechal umřít, je to jen sadista, který ve všech vidí zvířata, která musí ulovit. Přitom on sám je jak zvíře, jako predátor.“

  Druhý klon řekl: „Nemůžeme ho tam jen tak nechat, je to nadřízený a dal nám rozkaz.“

   „Já vím... Stejně se mi nezdá, že by Jediové jen tak zradili. Vždyť jsme pod jedním sloužili. Pamatuješ si našeho generála, že? On by to nikdy neudělal a takový byli všichni Jediové.“

  „Že byli takoví všichni, nevíš. Mohli to udělat. Náš generál byl třeba výjimka.“

  „No když myslíš.“

  Za chvilku došli až k chatě a našli v ní zraněného Aletreho Ricmase.

  Letěl jsem, když vtom se začaly ozývat senzory a já zjistil, že mám v patách tři stíhačky ARC-170. Začaly střílet. Rozevřel jsem křídla do bojové pozice a uhýbal střelám a nabral rychlost. Oni také zrychlili. Zpomalil jsem, předletěli mě dva, začal jsem střílet. 

  Levého jsem trefil přímo a vybouchl, pravého jsem trefil do dvou levých křídel a začal se otáčet kolem své osy a padat k zemi. Ale kde je ten třetí? Pak jsem slyšel ránu, něco mnou hodilo a začali jsme padat. Nešlo vzlétnout vzhůru, R2 začal vyděšeně pípat a já se připravil na nejhorší. Najednou se stíhačka zabořila do země a já sebou hodil a praštil se o sklo kokpitu.

Pokračování příště