Poznámka autora:
Žádná z uvedených postav není Snoke ;-)
Přeji příjemné čtení.
Byl jsem tam, když se to stalo. Majestátný hvězdný
destruktor třídy Venator ležel můstkem k zemi mezi pobořenými budovami. V obráceném
odrazu optiky klonového vojáka, stojícího nade mnou, vypadal stoupající kouř
jako černá krev, vytékající z trupu obrovského tvora, rozlévající se po
širém nebi. Při představě, že před chvilkou projela tato mocná loď skrz věže
nade mnou, mi přeběhl mráz po zádech. Ještě chvíli jsem na něj upíral svůj
pohled, než zmizel za obzorem. Vezli mě domů.
Podíval jsem se na světelný meč v mých
rukách. Bitva o Coruscant skončila. Podařilo se mi přivolat pomoc a Obeho
odvezli do chrámu na ošetřovnu. Byl to hubený, mladý kluk s rohy na hlavě,
těžko říct, o kolik starší než já. O chvíli později jsem se setkal se svými
rodiči. Měl jsem obrovské štěstí. Větší než tisíce jiných rodin, jejichž
členové ten den zahynuli.
Nežili jsme daleko od Jediského chrámu. Večer
dopadal stín jeho věží na naše okna. Jediové byli ctěni jako ochránci míru a
generálové Klonové války. Lidem začínala docházet neslučitelnost těchto dvou
tváří, ale pro mnoho z nich a především pro nás – děti, byli rytíři neporazitelní
hrdinové našich snů.
Seděl jsem na posteli a prohlížel si onu elegantní
zbraň. V hlavě si znovu a znovu přehrával tu vzpomínku.
…
V tu chvíli jsem nevěděl, jak jsem se tam
octl. Země se otřásla. Probral jsem se do tmy a prachu, který mi sedal na
plíce. Bylo mi teprve deset let a vyděšeně jsem se choulil ve vzduchové kapse
pod sutinami. Znovu se ozval výbuch a slyšel jsem, jak do stěn okolo naráží
štěrk a písek a jiné kusy staveb, vytržených ze země a rozdrcených na prach.
Kdybych byl o něco starší, uvědomil bych si v tu chvíli, že nejsem tak
hluboko, jak se zdá, ale v té tmě a stísněném prostoru jsem ani nevěděl,
kde je nahoře a kde dole.
Brečel jsem, snažil se křičet o pomoc, ale každý
pokus skončil záchvatem kašle. Nakonec jsem padl vyčerpáním a opřel si hlavu o
hromadu sutin. „Už jsi skončil?“ překvapeně jsem se podíval na mluvící hromadu.
Hlas se znovu neozval. Položil jsem na ni tedy jedno ucho a snažil se být co
nejvíc potichu.
„Haló…jsi tam ještě?“ ozval znovu utlumený hlas na
druhé straně. „Ano! Jsem tady! Kdo jsi?!“
„Jsem Oben. Kdo jsi ty? Jsem tady zaseklý, ale
možná bys mi mohl pomoct,“ ozval se hlas opět. Patřil klukovi, mohl být jen o
trochu starší než já.
Takže se mi to nezdálo. Někdo tu je… „Jmenuji se
Yose! Jak?! Co mám dělat?!“
„Měl bych být někde pod tebou. Myslíš, že by ses
zvládl prohrabat?“
„To nevím. Ale zkusím to.“ Řekl jsem a začal jsem
odhrnovat suť, kterou jsem měl pod hlavou, na bok. Dýchání bylo stále těžší,
jak jsem prášil. Náhle jsem nahmatal něco kovového.
„Opatrně!“ ozvalo se už o něco zřetelněji.
Postupoval jsem o něco pomaleji a pomalu odhalil
ruku, svírající něco válcovitého, místy pokryté protiskluzovým materiálem a
s několika tlačítky. Ruka to pustila a potřásla si s mou. „Těší mě.“
Uslyšel jsem znovu na druhé straně, tentokrát už docela jasně.
„To, co jsi našel, je můj světelný meč,“ řekl a
v tu chvíli jsem pocítil vzrušení a naději. Otřel jsem si slzy z tváře.
Opatrně jsem zbraň vzal. „Ty jsi…Jedi?“
„Ano. Teda budu jím. Časem. Teď mě pozorně
poslouchej. Opatrně nahmatej konec, na kterém se rukojeť rozšiřuje. Odtamtud
vyjede čepel. A pak najdi oválné tlačítko, kterým jej aktivuješ. Zkus prořezat
malý otvor vedle sebe.“
Úplně jsem zapomněl na strach, stiskl jsem tlačítko
a v ruce se mi zažehla zelená čepel světelného meče. Když jsem ale
tlačítko pustil, meč se deaktivoval a dovnitř proniklo světlo vypáleným
otvorem. Pocítil jsem čerstvý vzduch, po kterým jsem začal lapat jako ryba na
souši, konečně jsem se mohl pořádně nadechnout. A o několik okamžiků později
jsem se prořezal ven a sháněl pomoc. Jak jsem se dozvěděl později, nad
Coruscantem vypukla ohromná bitva a jeden z venatorů se zřítil
k zemi.
…
Proč jsem meč ukryl a ponechal si jej? Byla to
krádež? Nene. Chtěl jsem, aby mě našel, chtěl jsem vědět, jestli se z toho
dostal. Bude si mě pamatovat, věděl jsem to.
Na Coruscantu byly miliardy bytostí, ale pro život
dítěte to nebylo dobré místo. Kromě školy a klubovny nás rodiče nepouštěli
nikam. Každá ulice byla plná proudících davů, před kterými nebylo kam uhnout.
Člověk musel jít s nimi a držet tempo, jinak by jej dav mohl ušlapat. A
čím níže byly ulice položeny, tím byly nebezpečnější.
Dětství jsem trávil na verandě našeho bytu a
přemýšlel o lesích, loukách a jiných místech v galaxii, kde je po západu
slunce tma, kde můžou lidé vyjít z domu a být sami. Mohl jsem se skrývat
před očima lidí, ale hluk nekonečných řetězců vznášedel nikdy neponechal
člověku ten příjemný pocit samoty. A přes to jsme se jako děti cítili osamělí
ve světě dospělých. Měli jsme k sobě blízko a přes to tak daleko. Ne jako
ti bohatí o čtyři patra nad námi.
Kamarádi, které jsem tu měl, byli pryč. Jejich
rodiny byly jedny z těch, které nezvládly onen hektický život, typický pro
Coruscant, daly přednost klidu a zdravému prostředí před kariérou a vidinami
zajištěných úspěchů a odletěly na Alderan, Naboo, Tython či Corellii a jim
podobné planety. Coruscant shromažďoval miliardy bytostí, ale poznal jsem, že
je mnohdy také rozděluje, jako naši starou partu. Bylo to jedno velké město.
Město plné možností a každý se rval o tu svou, i když šlo třeba jen o možnost
odletět jinam.
Už to bylo skoro dva týdny od našeho setkání.
Během té doby jsem přestal věřit, že se ještě kdy s tím Jediským učedníkem
setkám. Každý den, když rodiče zhasli světlo v mém pokoji, sáhl jsem pod
postel a prohlížel jsem si elegantní zbraň. Když nikdo nebyl doma, troufl jsem
si ji aktivovat, prohlížet si onu modrou čepel, dorovnávat tlak, kterým paprsek
působil na jílec.
Nakonec mi došla trpělivost a začal jsem bádat na
holonetu. Nakonec se mi podařilo najít někoho, kdo Obeho zná. Byl to také Jedi.
Byl stejně starý jako já a jmenoval se Jere. Jak jsem vypátral, měl už několik
problémů s nepovolenými toulkami mimo chrám, kterými se dokonce rád
chlubil, a tak jsem usoudil, že právě on by mi mohl pomoct.
Pokusil jsem se s ním spojit a čekal do
dalšího dne, když se jednou ozvalo pípání a po stisknutí tlačítka se přede mnou
na mém stole objevila horní polovina lidské postavy, vymodelované
z holografického světla. Byl to on.
„Zdravím,“ řekl jsem nesměle, ač snažil jsem se
působit sebevědomě.
„Ahoj,“ odpověděl mi. „Tak co jsi mi chtěl? Co ti
Oben svěřil?“ Šel rovnou k věci. Věděl jsem, že tímto zaujmu jeho
pozornost.
„Nejprve mi prosím slib, že mu to budu moct vrátit
osobně.“
„To těžko, od té nehody se neprobral.“ To mě
překvapilo. „Jak je na tom?“ zeptal jsem se.
„Bude v pořádku…prý. Tak co je ta věc?“
zeptal se. Vzal jsem tedy světelný meč a ukázal jsem mu ho. Na Jerově obličeji
jsem rozeznal překvapení.
„To musíš rychle vrátit…z toho by mohl být
problém.“
„Svěřil mi jej, neukradl jsem ho. Nebýt toho meče,
byli bychom oba mrtví.“
„I přes to. Budeš mít průšvih, jestli jej
neodevzdáš.“
„Průšvih, jakých máš už dost i ty?“
„To je něco jiného, já vím, co si ještě můžu dovolit
a jsem jedním z nich.“
„Však já jej chci vrátit. Dostaň mě prosím k němu, chci mu ho dát.“ V mých dětských očích byl hrdinou. Vděčil jsem mu za život a chtěl jsem jej za každou cenu znovu vidět.
„Však já jej chci vrátit. Dostaň mě prosím k němu, chci mu ho dát.“ V mých dětských očích byl hrdinou. Vděčil jsem mu za život a chtěl jsem jej za každou cenu znovu vidět.
Jere si povzdechl. „Tak dobře, ale musíš se dostat
rychlovlakem až k chrámu, moc daleko se zatoulat nemůžu, když se mám
vrátit nezpozorován.“ Přikývl jsem. „Mám to jen jednu zastávku.“
„Dobře. Dej pozor, ať tě s tím nikdo nevidí,
světelné meče mají na černém trhu vysokou cenu.“
A tak jsme se domluvili na večerní hodině
následujícího dne. Vzrušením jsem ani usnout nemohl. Byl jsem si jistý, že ode
dneška se budu kamarádit s Jediem! Vždyť ti přece nikam neodejdou. Ano,
vyráží na mise po celé Galaxii, ale vrací se sem, do chrámu. Kousek od nás! A
navíc jsou to Jediové! Další den se zdál nekonečný a nedočkavě jsem pozoroval
čas, kdy se přiblíží ona dohodnutá večerní hodina.
Byl to zvláštní večer, slunce tenkrát zapadalo
obzvláště rudé a ve vzduchu viselo podivné ticho. Oba mí rodiče ten večer
působili ustaraně a zadumaně. Cítil jsem tíhu rozhodování při pohledu na dveře,
které se za nimi zavřely, když odešli na noční směnu.
Nakonec jsem vyšel na ulici. Dodnes nechápu, co to
mělo znamenat, ale ten večer se všichni na ulici zastavili, včetně mě a upřeli
jsme pohled do dáli, směrem od chrámu. Viděl jsem vysokou budovu, luxusní, nádherně
zdobenou, s fontánou na verandě. Přísahal bych, že jsem i na tu dálku
viděl v jednom z oken mladou ženu s ustaraným výrazem na tváři,
ačkoliv jsem si jistý, že by něco takového nebylo možné. Krátce na to se ulice
opět naplnila pohybem, lidé se na sebe zmateně otáčeli, ale šli dál. Rychle
jsem nasedl do rychlovlaku a během několika vteřin jsem byl přímo před chrámem.
V rohu ulice jsem spatřil malý stín, postavu
v plášti s kapucí, jak na mě mává. Zamířil jsem do toho místa. Jere
na mě pohlédl. „Cítím něco zvláštního. Jako kdyby se něco zlomilo,“ řekl a
v jeho pohledu jsem spatřil nejistotu. „Teď už bude celý chrám na nohou,
nejsem si jistý, jestli je tohle vhodná chvíle.“
„Teď nebo nikdy, Jere,“ řekl jsem. „Obávám se, že
podruhé se ven takto nedostanu.“
Jere přikývl. „Možná, že zmatek tě dokáže skrýt.“
Vyrazili jsme spolu po schodech nahoru a před
chrámem zabočili doprava. Po chvíli jsme dorazili k lanku, visícímu
z jednoho okna. „Až budeš nahoře, stiskni tohle tlačítko a znovu mi jej
hoď. Tím uvolníš lanko uvnitř. A pozor na kotvičku, snaž se s ní nehýbat.
A hlavně nespadni.“
Vložil mi do rukou zvláštní navíjecí mechanismus,
stiskl jedno z tlačítek a naviják mě začal zvedat do výšky. Nedíval jsem se
pod sebe, ale stoupal jsem dobrou minutu, než jsem se dostal k oknu.
Rychle jsem přehmátl a zachytil jsem se rukama na parapetě. Teď už to půjde
jednoduše, říkal jsem si, ale nohy mi visely do prostoru a nebyl jsem schopen
se za žádnou cenu přitáhnout. Rychle jsem sáhl po navijáku, ale ruka mi
uklouzla a najednou nebylo čeho se chytit. Padal jsem dolů a jediné, co jsem
cítil, bylo zděšení, že můj život za okamžik skončí. Pak se mnou něco trhlo a
několikrát jsem se otočil. Ruku jsem si odřel o stěnu chrámu, ale jen jsem se
od ní odrazil a padal dál. Znovu mě něco přibrzdilo, ale tentokrát jsem cítil,
jak mě něco drží a když jsem dopadl na zem, jen jsem si rozbil koleno a
několikrát se převalil, ale nic víc mi nebylo. Vedle mě stál Jere a mračil se
na mě. Já jsem byl však fascinovaný. Zachránil mě před jistou smrtí a nemusel
se mě ani dotknout. Zachytil mě v pádu jen vlastní myslí.
„Máš štěstí, že jsi zapomněl křičet, jinak by nás
už někdo viděl,“ řekl a natáhl svou ruku nahoru. Zavřel oči a chvíli se soustředěně
mračil. Nahoře se ozvalo cvaknutí a do ruky mu spadl onen naviják.
„Myslíš, že to dokážu taky?“ zeptal jsem se.
„To těžko říct…možná,“ odpověděl. Srdce mi
poskočilo při myšlence, že bych mohl být také Jediem. Třeba se u mě taky
projeví nadání k používání Síly a třeba si mě právě díky Jeremu všimnou
ostatní Jediové!
„Počkej radši tady,“ dodal a vystřelil lanko
zpátky do okna a nechal se vynést nahoru. Po chvíli mi jej hodil zpět, odmotaný
právě tak, aby se zastavil metr nad zemí. Nechal jsem se znovu vytáhnout nahoru
a v okně mi už tentokrát Jere pomohl.
„Musíš se převléct,“ poznamenal rychle a hodil mi
ze skříně jednu z těch padawanských tunik. Usmál jsem se a rychle jsem ji
navlekl na sebe. Byla mi trochu volnější, ale bylo mi to jedno. Pak jsme
společně vyšli do chodeb.
„Divné, je tu klid. Pod chrámem jsou Sithské ruiny, možná je v tom Temná strana,“ řekl a vedl mě hlouběji do chrámu. Před klinikou jsme potkali ošetřovatelku. „Mistři vás neposlali do pokojů? Všichni jsme to cítili, ale odpovědi najdete v meditaci, ne pokládáním unáhlených otázek,“ rozpovídala se okamžitě.
„Divné, je tu klid. Pod chrámem jsou Sithské ruiny, možná je v tom Temná strana,“ řekl a vedl mě hlouběji do chrámu. Před klinikou jsme potkali ošetřovatelku. „Mistři vás neposlali do pokojů? Všichni jsme to cítili, ale odpovědi najdete v meditaci, ne pokládáním unáhlených otázek,“ rozpovídala se okamžitě.
„Ne, my se jen přišli podívat, jak je na tom
Oben,“ odpověděl Jere. „Prosím, nebudeme tu dlouho.“
„A no tak dobře, ale jen na chviličku.“
Došli jsme na ošetřovnu v chrámu. Divil jsem
se, že byl stále v bezvědomí. „Kdy se probudí?“ zeptal jsem se. „Jeho tělo
se hojí ze zranění. Nebýt Síly, nepřežil by intoxikaci, způsobenou zraněními,“
odpověděla ošetřovatelka a zamířila k jiným obsazeným lůžkům, která začala
obcházet a promlouvat s bdícími pacienty.
Nerozuměl jsem, co mi právě řekla, nevěděl jsem,
jestli z toho mám nějak poznat, kdy můj zachránce opět otevře oči. Pohlédl
jsem tedy na Jereho. „Asi to nejde říct přesně.“ Pokrčil rameny a obešel jeho
lůžko. „Pamatuju si, když ještě trénoval s námi. Poté, co Barriss zradila
řád, přidělili ho k její mistryni Luminaře. Byl nadšený. Určitě by ho
mrzelo, kdyby věděl, že odletěla na Kashyyyk s mistrem Yodou bez něj.“
Neodpověděl jsem. Chvíli jsme tam jen tak mlčky
seděli a já pozoroval tvář svého zachránce. Poprvé jsem si ho mohl pořádně
prohlédnout. Byl to Zabrak, tento druh byl znám spíše svou dravostí než klidem,
dokázal jsem si jej představit ve víru bitvy. Rozhlédl jsem se, jestli mi nikdo
nevěnuje pozornost a naklonil jsem se k němu. „Konečně jsem ti ho donesl,
musel jsi čekat dlouho, viď?“ pošeptal jsem a na lůžku k jeho boku jsem mu
položil jeho světelný meč.
„Útočí na chrám!“ ozvalo se odněkud z chodby
a oba jsme zaznamenali zvuk přibližující se palby. Světla na ošetřovně
zablikala. Ošetřovatelka rychle zamířila k nám „Pojďte, musíte ihned odsud…“
A pak se z ničeho nic ozval výbuch. Bylo to
jen kousek od nás. Zeď v ošetřovně se sesypala právě na ženu, která
k nám mířila a dovnitř pronikly plameny. Nádrž s dezinfekčním
roztokem, která stála v cestě hořícím troskám nás zachránila před střepy,
ale sama se roztrhla a rozlila dezinfekci po místnosti, rázem mě i Jereho
potřísnila vlna hořící kapaliny. Rychle jsme si ze sebe svlékli svrchní hořící
oblečení a méně zasažená místa se snažili uhasit plácáním. To už ale hořela
celá místnost.
S hrůzou jsem zjistil, že plameny stravují
Obeho tělo. Jeho kůže se měnila ve škvířící se červenou krustu a po jeho
oblečení nebyly už známky. Byli jsme tu uvězněni a bylo nám jasné, že nás
postihne stejný osud. Litoval jsem, že jsem se kdy do chrámu vydal. To rozhodnutí
mě mělo stát život, věděl jsem to. Trest za dobrodružství, které mocná Síla
nezamýšlela? Napadlo mě.
Tu se Obeho ruka zvedla, přesněji řečeno dva prsty
a pomalu se natočily k východu. Plameny se ve směru, kam ukazoval, podivně
zatetelily a pak jako kdyby do nich zavál silný rancoří dech, rozestoupily se
do stran a já i s Jerem jsme rychle proběhli bezpečnou cestou. Cítil jsem,
jak mi žár spaluje tváře, jak se z mých vlasů a řas line zápach spáleniny.
Nedošlo mi, že v tu chvíli jsem cítil pach nejednoho hořícího těla.
Jen co jsme se dostali ven, plameny znovu zalily
celou místnost a jejich hukot přehlušil veškeré hlasy okolo. Nedokážu popsat
ten smíšený pocit úlevy, ztráty i strachu z dalšího nebezpečí. Sny
posledních týdnů se sypaly k zemi jako mrakodrap, jehož zkázou můj příběh
započal. Nezbývalo nám než zkusit uniknout, ale to nebylo možné, palba
přicházela ze všech cest, vedoucích ke vchodu. Museli jsme ustupovat a doufat,
že se nám podaří nějak se jim vyhnout, teď však prohrál každý, kdo se útočníkům
postavil a hlasy se stále přibližovaly.
Chrám potemněl. Mnohá nouzová osvětlení také
přestávala fungovat a došlo mi, že to znamená jen jedno. Jsou tady. Ocitli jsme
se na balkóně velkého sálů, kterých je v chrámu požehnaně. Palba se
blížila, jednotky pokračovaly směrem do místnosti rady Jediů i naším směrem a
každých několik výstřelů doprovázel křik umírajících. Kroky pochodujících
jednotek zněly v ozvěně velkého sálu a bylo jich víc a víc. Byl jsem si
jistý, že tudy to nepůjde. Jere mě však vzal za ruku a vedl mě jasným směrem po
ochozech. A pak to přišlo.
Viděl jsem, jak se v temnotě pod námi zažehlo
několik desítek světelných mečů a vrhá se proti vojákům celá četa rytířů,
především padawanů. A v tom světle jsem si všiml, že na chrám útočí klonové.
Ti, kteří bojovali za ně i za nás, za Republiku. Nechápal jsem, co se stalo,
proč zradili, proč teď ohrožují život můj i mého nového přítele. Jediové společně
dokázali blasterovým výstřelům čelit a klonoví vojáci padali jeden za druhým,
ale do popředí se nakonec protlačili vojáci s velkými nádržemi na zádech a
plamenomety v rukách. V následujících okamžicích se sál pod námi naplnil
ohněm, dýmem a zděšeným křikem těch, kteří schytali první dávku. Několik Jediů
dokázalo plameny, valící se na ně zastavit nebo odklonit směrem nahoru, ale
jejich úzká formace se roztříštila a ti, kteří přežili, rozběhli se chodbami do
všech směrů. Klonů byly stovky, naplnili sál a klestili si cestu mezi hořícími
těly.
Jere mě chytl za rukáv a škubnutím mě strhl za
sebou do potemnělé chodby. „Kam jdeme?“ zeptal jsem se, když jsem se
vzpamatoval z šoku, který způsobila tato pekelná podívaná.
„Shaak Ti, prý nás ochrání, je jen kousek od nás.
Cítím, že o nás ví.“
V mé duši svitla naděje. Slyšel jsem o ní,
byla členem rady, musela být tedy taktéž jednou z nejlepších.
Rozeběhli jsme se tedy dalším sálem a dorazili do malé obytné místnosti, které
Jediové využívali k meditaci.
Shaak Ti stála s napřaženýma rukama ke stěně
a na tváři měla soustředěný výraz. „Vítám vás. Kéž bychom se mohli setkat za
příznivějších okolností,“ řekla, a když se otočila, zpražila mě pohledem. Věděla,
že tu nemám co dělat, více se však o mé návštěvě již nezmínila. Byl jsem si
vědom své chyby. Přes to jsem věřil, že mě ochrání.
Ze stěny náhle vypadl kus pevného zdiva a sesunul
se k podlaze, kde zůstal opřený. „Schovejte se za něj, a ať se děje
cokoliv…musíte tam zůstat. Ani nedutejte.“
Jere mě rychle vtáhl za sebou do špinavého úkrytu
a mistryně zahrnula všechny únikové cesty sutinami, které se rozsypaly okolo.
Jediný otvor v úkrytu byla tenká škvíra přímo přede mnou. Skrze ni jsme
mohli oba pozorovat takřka celou místnost.
Shaak Ti se otočila ke dveřím a instinktivně se
dotkla světelného meče u pasu, když do místnosti vešel Anakin Skywalker. Čepel
modrého světelného meče žhnula v jeho ruce. Nechápal jsem, co se děje.
„Co se stalo, Anakine? Co tě přimělo k tak
hroznému činu?“ promluvila jako první a postava, zahalená v plášti, se
zastavila. „To vy nikdy nemůžete pochopit. Ne s vaší zaslepeností.“
„Co ti za to nabídl? Život s tvou milou? Její
bezpečí? Vždyť ji nikdo neohrozil.“ Natáhla k němu jednu ruku. „Ještě je
cesta zpět.“
„Mlčte! Vy nemůžete vědět, jaké to je!“
Trpělivě na něj pohlédla. „Naše učení je přísné,
vím. Ale znám ten pocit. Také jsem ztratila…učedníky, ano, zdá se to
nesrovnatelné, ale byli pro mě…něco víc. Chápu strach o ty, které milujeme. Ať
chceme nebo ne, objevují se v našich životech a zase mizí. Síla je ale
věčná. Vzpomeň si na svého mistra a přítele. Jak bolestivé pro něj musí být
takhle tě ztrácet?“ promlouvala na něj vlídným, konejšivým hlasem.
„Věděli jste to.“ spíše řekl, než že by se zeptal.
Konečně k němu začala doléhat její slova.
„Mnozí tušili…není to tak neobvyklé, jak myslíš,
občas se to stane. Ale řád se tím nechlubí. Obzvláště mladším Jediům a
padawanům, kteří potřebují správný vzor. Věřili jsme, že jej máš. Že se
nenecháš zaslepit. Že svou slabost porazíš.“
„Láska není slabost! Budu silnější než kdy dřív!
Než vy všichni dohromady!“ vykřikl a pozvedl svůj meč, který namířil mistryni
přímo do obličeje. Jeho ruka však zmrzla na místě.
Shaak Ti ustoupila krok dozadu. Aktivovala svou
čepel též a modré světlo v místnosti tím o něco zesílilo. Namířila ji směrem
k zemi a zaujala obranný postoj. Anakin trhnutím uvolnil ruku, zachycenou
na místě a připravil se k úderu. „Zklamali jsme tě, Anakine…v našich
rozhodnutích. Příliš jsme věřili, že jsi Vyvolený, snad nám jednou odpustíš náš
omyl. Tohle nikdy nebyla tvá cesta a my tě na ni přesto poslali.“
Šokovalo mě, co jsem právě viděl. To on? Hrdina klonových
válek, kterému vděčily miliardy bytostí za svůj život, to on byl tím zrádcem,
který tohle všechno způsobil? Svět se zhroutil a věděl jsem, že nikdy už nebude
jako dřív. Jen z těží jsem věřil tomu, co vidím.
Jejich čepele se setkaly. Shaak Ti odrazila jeho
úder a opětovala jej bodnutím. To však útočník vykryl a odrazil její meč
stranou. Mistryně se prosmekla kolem Anakinova boku a zaútočila na jeho záda.
Anakin útok za zády vykryl a odrazil její čepel nahoru, využil chvíle, kdy si nechránila
tělo, rychle se otočil a promáchl mečem ve výšce jejího pasu. Shaak Ti útok očekávala
a uskočila.
Ozvalo se zlověstné zasyčení. Sek byl rychlý a
zásah úspěšný. Raněná mistryně se pokusila ještě o jeden útok, vedený zpětně ze
shora, ale Anakin jen za pomoci Síly odrazil její ruku i se světelným mečem,
který se deaktivoval a odlétl někam do rohu místnosti. Popadl mistryni levou
rukou pod krkem a připravil se ke smrtícímu bodnutí.
K tomu však nedošlo. Z posledních sil ho
Togrutská žena zvedla ze země a poslala k vysokému stropu, kde s heknutím
tvrdě narazil a sesunul se po zdi zpátky na zem. Okamžitě, avšak pomalu se
začal znovu zvedat.
Mistryně Shaak Ti padla na koleno a přitiskla ruku
na svůj bok. Vzhlédla a jejich oči se setkaly. Anakin se opíral jednou rukou o
zeď a ztěžka dýchal. V jeho očích se několikrát vystřídala modrá barva
s planoucí žlutou esencí Temné strany.
Chvíli na sebe upírali pohled, avšak temnota
v duši mladého Jedie měla navrch. Shaak Ti svěsila ramena. Otočila se
k nám a usedla na své meditační křeslo. Měl jsem pocit, že se dívá přímo
na mě. Teď přece nemůže zemřít, říkal jsem si. Přece jej nenechá zvítězit. Měla
nás ochránit nebo ne?
Ruce opřela o kolena a zavřela oči. Její tvář byla
nadosah od nás, byla tak nešťastná. Tvář vlídné ženy a tvář bojovnice. Tvář té,
která prohrála vše. A my…nemohli jsme jí pomoct, když nám došlo, co se stane.
Pak se uvolnila, její dech se zklidnil a vypadala
opět vyrovnaně. „Řekni, kvůli čemu jsi se tak rozhodl? Co ti dává tu sílu? Je
to opravdu ten nejkrásnější cit, kvůli kterému jsi schopen obětovat nevinné?“ promluvila
náhle a Anakinova tvář, dosud zmítaná emocemi ztvrdla. Rukou, kterou se opíral,
odrazil se od stěny a zamířil k ní.
„Co je to, Skywalkere?“ zeptala se, než se modrá
čepel vynořila z její hrudi a propálila se až do našeho úkrytu. Byl bych
vykřikl, kdyby mi Jere nezacpal pusu rukou a rychle mě nestáhl k protější
stěně. Tiše jsme sledovali, jak otvorem proniká dovnitř jemný kouř a zahaluje
nás. Úkryt zaplnil teď už mi známý pach spáleného masa. Čepel se znovu stáhla a
zanechala po sobě žhnoucí otvor. Znovu jsem přitiskl oko na štěrbinu a
sledoval, co se děje.
Anakin tam stál se zavřenýma očima. Pozvedl ruku a
přejel s ní celou místnost. Ve světle měsíců, pronikajícím skrze mohutné
žaluzie, viděl jsem, jak se ve směru, kterým ukazoval, jemně mění směr vířícího
prachu a kouře. Když však mířil mřímo na nás, nic se ani nepohnulo.
Unaveně svěsil ruku podél těla a odešel
z místnosti do sálu, do kterého právě dorazila bitva, a dveře se za ním
zavřely. Ocitli jsme se sami ve tmě.
Krčili jsme se tam v objetí. Dvě děti, otřeseny těmi
brutálními výjevy války, která se nás doposud snad ani netýkala. Osaměli jsme
mezi zvuky bitvy. Kouř, který nás zahalil, pomalu se začal rozplývat. „Už je
pryč,“ špitl Jere vyšším hlasem než obvykle a smutek v jeho obličeji se
prohloubil. „Jsi si jistý?“ zeptal jsem se nechápavě. Mlčky zavrtěl hlavou a
nohama se opřel o kus plastiku, který se mezi sutinami nacházel. Nebylo pro něj
těžké s ním pohnout a po chvilce byla cesta z úkrytu volná.
„Třeba má u sebe ten naviják,“ napadlo mě.
„Prostor okolo chrámu je otevřený. Jestli mají
venku vznášedla, byla by to jasná sebevražda. Musíme se vytratit nějak jinak.
Je možné, že u vchodu zůstalo jen pár hlídek, když seskočíme pod velké schody,
může se nám podařit zmizet v jejich stínu.“
„Jsi si jistý?“
„Ne, ale nic lepšího mě nenapadá.“
Zamířili jsme tedy opatrně cestou, kterou nám
uvolnil Jereho světelný meč ve ztenčeném místě, ze kterého Shaak Ti vytrhla
onen kus zdiva a obezřetně jsme se ztratili mezi chodbami. Jere stále držel
deaktivovaný světelný meč v ruce a rozhlížel se kolem. Síla jej chrámem vedla
bezpečnou cestou i po tmě. Několikrát jsme vpadli do úkrytu těsně před tím, než
klonoví vojáci propochodovali kolem nás. Nakonec se pod ochozem před námi
konečně objevil východ.
Opatrně jsem vyhlédl. Ukryti za jednou
z velkých soch, sledovali jsme situaci pod námi. Prostor okolo vchodu byl
pro nás jako na dlani. Dění okolo něj ale bylo znepokojující, jednotky byly
rozmístěny před ním i podél stěn. Ještě horší to ale bylo s prostorem pod
námi, protože ochoz zakrýval podstatnou část sálu i několik cest z něj
vedoucích. Tohle nepřežijeme, pomyslel jsem si a jen těžce jsem držel slzy,
které se draly ven z mých očních víček.
Chvíli jsme čekali. Nezbývalo nám nic jiného. Když
tu vojáci od brány začali taktéž pokračovat hlouběji do chrámu. Rozestoupili se
a takticky rozešli do všech stran, kryjící se za sloupy jako ti před nimi. Přítelova
ruka mě stáhla zpátky do úkrytu.
„Tohle je jediná šance!“ pošeptal naléhavě Jere,
když se naše pohledy setkaly.
Přikývl jsem. Už jsem si vůbec nevěděl rady, chtěl
jsem jen jít domů a na všechno zapomenout, nikdy bych o tom nikomu nevyprávěl,
jen jsem chtěl žít. Vchod byl nehlídán a nám zbývalo seběhnout poslední
schodiště a překonat poslední otevřený prostor, pak budeme venku. Sebral jsem
poslední zbytky odvahy. Takřka neohroženě jsme se rozeběhli po dlouhých, do
oblouku zatočených schodech dolů, brali jsme je snad po čtyřech. Přes to byly
tak dlouhé. Připadalo mi, že po nich jdeme celou věčnost. Brána se pomalu
blížila a s nimi i rovná zem, když náhle Jere jako by škytnul a zmizel někde
za mnou. Konečně jsem seběhl dolů a ohlédl se za sebe.
Můj přítel tam byl stále se mnou. Ale už nedýchal.
Ležel pod schody a ze zčernalého oděvu na jeho zádech stoupal kouř. Zem pod
nohama jakoby se mi v tu chvíli otřásla a hlavu naplnila tupá bolest
v podobě tlaku, šířícího se všemi směry ven. Stál jsem tam a nemohl
uvěřit, co se právě stalo. V tu chvíli má dětská mysl začala selhávat. Zvuk
střelby, odrážejících se blasterových výstřelů a bolestné výkřiky utichly,
jakoby vše zaplavila voda.
Nevím, proč jsem nebrečel, ani jak dlouho jsem
zůstal na tom místě stát. Znal jsem jej teprve chvíli, ale nikdo jiný už
nezbýval. Byl jsem tam sám. Naprosto sám. Uprostřed toho velkého sálu, utopený
v žalu a zmatení. Zrak se mi znovu projasnil, až když se pod mýma nohama
objevilo několik stínů. Ohlédl jsem se k bráně a spatřil další oddíl klonů
v modro-bílé zbroji. Nesli těla. Desítky těl těch, kteří se pokusili
utéct.
Mířili přímo ke mně. Nahoře na schodech se
objevili další. Už nebylo kam utéct. Očima jsem přejížděl po okolí a hledal,
kam dopadl Jereho světelný meč, dokud jsem ho neuviděl. Ležel nehybně
v polovině schodiště a vyčkával. Natáhl jsem k němu ruce. Věděl jsem,
že to v sobě mám, viděl jsem, jak se meč vznesl a pomalu se začal
přibližovat ke mně. Nebo ne? Prozřel jsem a spatřil, že ležel stále na svém
místě a ani se nepohnul. Teď mě, Sílo nesmíš zklamat, teď…tě…potřebuju. Snažil
jsem se uklidnit, soustředit, ale mé srdce bilo stále rychleji. Meč vyčkával.
Čekal moc dlouho.
Vojáci byli už jen pár kroků za mnou, když se k mému
překvapení rozestoupili a jeden za druhým mě začali míjet. Dva z nich
jakoby mimochodem vystřelili ze zbraní, spuštěných podél těla, aby uštědřili
Jeremu ránu jistoty a pokračovali dál. Natažené ruce s prsty, zkřivenými křečí,
spadly mi k tělu vysílením a poprvé v životě jsem pocítil absolutní
bezmoc. Tady nejsem nikdo. A pak mi došlo, že jsem živý. Jediný přeživší.
Instinkty se ozvaly a mé nohy se rozeběhly, aniž bych jim k tomu dal příkaz.
Běžely jako o závod.
Ocitl jsem se venku. Jako napůl v bezvědomí jsem doběhl
k venkovnímu širokému schodišti. Před očima jsem měl výraz Jereho mrtvé
tváře, když jej nahradil nový obraz. Obraz jasný a zářivý. Nevěděl jsem, odkud
se vzaly, ale jen co jsem vstoupil na první schod, udeřily do mé hrudy odněkud
zdola výboje modrých blesků a odhodily mě prudce do boku přes zábradlí. Poslední,
co jsem v letu zahlédl, byl pluk červeno-bílých klonových vojáků v čele s
postavou, zahalenou do černého pláště s kapucí. Myslím, že se mé srdce na
ten okamžik zastavilo a znovu naskočilo až ve chvíli, kdy jsem po několika vteřinách
kutálení se po šikmé zdi chrámu dopadl tvrdě na záda na zem. Měl jsem pocit, že
veškerý můj život byly poslední hodiny. Nepamatoval jsem už nic jiného než
bolest a násilí. Přestal jsem věřit, že to někdy skončí. Bylo to už absurdní,
že ani teď nebraly události toho prokletého dne konce, bylo toho moc.
Stěží jsem popadal dech a kolem sebe jsem viděl
jen temnotu vlivem úderu do hlavy. Sluch mi však fungoval stále dobře. Někde
nade mnou se ozývaly hlasy rozhovoru dvou mužů. Nevím, proč jsem je poslouchal,
ale jejich dialog slýchávám do dnes. Jeden z nich, ten zahalený, mluvil
podivně pomalu, táhle a skřehotavě, zatímco druhý hlas patřil Skywalkerovi.
„Jeden by ti byl unikl, lorde Vadere.“
„Ten kluk k nim nepatřil, můj mistře. Nebyl
jedním z Jediů.“
„Byl svědkem smrti svých přátel. Každý takový se
může vydat jen na dvě cesty. Na cestu strachu nebo na cestu odhodlání. Musíš
být důsledný, lorde Vadere. Impérium je mladé. Pokud přežije byť jen jeden odhodlaný
nepřítel…mohl by jej ohrozit.“
„Rozumím, mistře.“
„Pojď, můj učedníku. Podíváme se, jak jsi splnil
svůj úkol. A pak…nastolíme vládu Sithů.“
Rozhovor utichl a ozvaly se kroky, mířící zpět do
chrámu. Po několika hodinách se mi podařilo dostat se domů a po několika
týdnech i zotavit se ze zranění. Nikdy už jsem se necítil sám sebou, ale…to asi
znáte, že ano?
Tolik k tomu, co jsem zač. Víc jsem vám ani
říct nechtěl. Snad vám to postačí k tomu, abyste si udělali obrázek o té
malinké chybičce, kterou váš všemocný císař udělal. Kvůli tomu jste mě přeci
udrželi naživu, ne? A teď…teď si mě klidně zabij, mistře Jedii. Bylo to to jediné,
co jsem chtěl, abys věděl… kdo tě tam…uprostřed zdánlivě prohrané bitvy…uvězněn
v chodbě Profundity…kdo tě tam vlastně doopravdy porazil, Anakine Sky…
Pokud jste dočetli až sem, máte mé díky. Nejedná se o příliš poutavý, akcí nabitý příběh.V tomto případě jsem chtěl zkusit něco jiného, méně konzistentního a hlavně co nejlépe zapadajícího do kánonu. Když se na to tak dívám, je to vlastně možná trochu víc divoké, než jsem původně zamýšlel, ale nakonec jsem s výsledkem i přes to spokojený. Budu rád za každý komentář, co se vám líbilo, nelíbilo a jak byste to vylepšili :) Děkuji.
není to pravda všichni jsou snoke!!!!!!! (-:
OdpovědětVymazat