Ahoj jmenuji se James Walker. Je mi 15 let a žiju se svou matkou
v malém domě na planetě Jakku, která je pod nadvládou Impéria.
Abych upřesnil, žiju na pouštní planetě, na které se nepřežívá zrovna
nejsnadněji. K přežití sbírám součástky na sestrojení robotů. Matka je
sbírá pro potravu, já jak už jsem řekl, k sestrojení robotů. Matčiny součástky
se vyměňují za „jídlo“.
V noci je tady velká zima, ale přes den je tady opravdu hic. Není
tady voda ani stromy a mejlůrany, jogany a jiné ovoce dostáváme jen na den Impéria. Nejsou tady skoro žádná zvířata, která bychom
mohli lovit. Nemůžeme odsud odletět, protože nevyděláme kredity, takže bychom
si nemohli obstarat potravu. Což znamená…
„Dej mi pět minut, mami“ odpověděl
jsem.
Kde jsem to skončil?... Aha, už
vím. Což znamená jasnou smrt. Nemohli
bychom přežít ani kradením, protože to jednoduše neumíme. Jak máme těžký život,
co?
Uvažoval jsem, která strana je výhodnější, nebo lepší. A usoudil jsem,
že u Impéria. Protože, když jste u Impéria, rebelové vás jenom omráčí, nebo
zajmou, ale když jste rebelů, můžou vás na místě zabít. Taky Imperiálů je víc
než rebelů, mají lepší zbraně, lodě a jsou po celé galaxii. I když, jednu věc
mají lepší. Mají lepší brnění, které toho vydrží o hodně víc. To že mají rytíře
jedi je už jedno, protože Impérium má Inkvizitory.
Mým snem bylo dostat se na Imperiální akademii do oboru navrhovatele
strojů. Prostě a jednoduše mě to baví a dělám to rád. Navrhl jsem už spoustu
robotů a strojů, dokonce i nějaké stíhačky, nebo kráčející kolosy. To všechno
by jednou mohlo pomoct v boji proti rebelům. Ale hlavně jsem vynalezl
neprůstřelné brnění, takže by vojáci byli ve větším bezpečí. Bohužel světelné
meče nic nezastaví, ale kdyby přece jenom byl bych první, kdo by navrhnul
brnění.
„Jamesi! Co tam nahoře děláš?! Pojď se
dolů najíst. “
„Díky mami, nemám hlad.“
„Ale no tak Jamesi, něco jíst musíš.“
„Najím se zítra.“
„To si celý ty, celý den zalezlý
v dílně.“
„No jo, vždyť mě znáš.“
„Proč třeba neděláš něco jiného?“
„A co? Vždyť tady se nedá nic jiného
dělat a navíc nám ti roboti pomáhají. „
„Máš sice pravdu, ale můžeš třeba …“
„Uklízet dům, na to zapomeň!“
„No tak nic, no.“
„Dobrou mami.“
„Dobrou Jamesi a neponocuj!“
„Neboj. “
Jakou mám skvělou mámu, že? Někdy na mě není zrovna nejmilejší, ale tak
už to chodí. Celý život jenom sbírá součástky, aby přežila, a do toho ještě
musí vychovávat mě. Ale když poznala
tátu, bylo super, teda alespoň mi to tak říkala. Pokaždé sbírali součástky
spolu, a protože neměli rodiče, mohli se po venku courat až do noci.
Tady na Jakku nejsou žádné holky mého věku a i kdyby byly, mamka pořád
říká, že jsem pořád ještě moc mladý na vážný vztah. Tohle je diskriminace! Když
jí bylo tolik co mě, byla zamilovaná až po uši a já nesmím?! No prosím, ale teď
je mi to jedno ukradený. Mamka říká, že je zázrak, když se dítě dožije desíti
let, ale mě je patnáct a to považuje za mega zázrak. Ale pořád mi říká, že se
osmnácti nemusím dožít. Ale co když půjdu na akademii, nezvýší se mé šance na
přežití? Mamka mi akademii pořád rozmlouvá, ani nevím proč. Bojí se snad, že by
byla (zase) sama? Nebo se bojí o mě? To těžko. Nikdy se o mě nebála, tak proč
by se bála, kdybych byl na akademii?
Nikdy nepochopím, proč se střídá den a noc,
když chodíme spát, když je světlo, ale i když je tma? Tady den trvá jeden
cyklus a necelých sedm kliků. A zkuste si vydržet dvacet kliků vzhůru. Trápí
nás tím pádem nedostatek spánku. Ale jednu výhodu to
má, nejsme vázáni na denní dobu. Je nám jedno, jestli je světlo, nebo tma.
Pracujeme normálně. Deset kliků sbíráme součástky a pak máme volno (teda
někteří, já třeba ne). Pak si můžeme deset kliků dělat, co chceme a šest kliků
spíme. No dobře, já spím asi čtyři až dva kliky, ale to nikdo neřeší. Hlavně
když jsem vyspaný a plný energie. Není na škodu spát krátce. Den je pak delší,
když spíte tak málo. Stihnu tím pádem o mnohem více věcí.
Zrovna teď navrhuju nového robota, který by uklízel dům. Alespoň už mě
do toho nebude mamka nutit (do uklízení samozřejmě). Musí mít velkou grafickou
kartu, aby si pamatoval, kde co je a kam to patří. I když náš dům není příliš
velký. Kvůli písečným bouří je jedno patro v podzemí a jedno nahoře.
Nahoře mám dílnu s pokojem. Spodní patro je větší. Je tam kuchyň
s malinkou jídelnou, ložnice a mini koupelna. V kuchyni mamka skoro není, většinu času
je v ložnici nebo jídelně. Já jsem nejčastěji u sebe. Nekoupeme se často,
jelikož voda je moc drahá.
Už je pozdě, měl bych jít spát, ale co. Zíta
je Imperiální kontrolní den, takže musím všechno schovat. Nechci, aby viděli ty
pokusy, které se nepovedly, ale ty, které už nejsou pokusy (jestli mě
nechápete, jsou to hotoví roboti, kteří fungují). Nemůžu se dočkat!
Žádné komentáře:
Okomentovat