[Povídka] Star Wars Na dvě strany: Díl 1: „Toto je teprve začátek“

  Probudil jsem se na ubikaci, byly to dvě místnosti: hlavní místnost a koupelna. Měl jsem tam postel, psací stůl, botník a skříni, ve které mám civilní oblečení a stormtrooperskou zbroj a v ní speciální místo pro blaster E-11. To je vše, s tím se musí voják naučit žít, tak nás to učili na akademii.

  „Jsem stormtrooper číslo CQB-23437, civilním jménem Jason Money, seržant imperiálního sboru na Correlii.“

  Na Correli má Impérium nový speciální satelit, který je klíčový pro imperiální rozvědku. Jak? To nevím, „Ale to nepotřebujeme vědět, císař ví, že je to potřeba a to stačí.“

  Po snídani jsem šel na pokoj, ale ejhle. Řekli jméno mojí jednotky s příkazem jít hlídkovat k satelitu. Promnul jsem si oči, kořen nosu, vzdechl a šel na pokoj se převléct.  Pak nám dali nástup a šli jsme, 

přidělili nám dvě AT-DP, která byla u satelitu. Vždycky, když procházíme ulicemi lidé se nás bojí, nechápu proč? Vždyť jsme vojáci Impéria, jsme tu od toho, abychom je chránili. Když jsme dorazili, rozdělil jsem naši jednotku na dvě poloviny po třech vojácích, na jednu polovinu přiléhalo jedno AT-DP.

AT-DP

 

Obcházeli jsme satelit, skrz ostnatý drát jsem zahlédl, jak těsně u satelitu hlídkují nějací černí vojáci s blasterem, který vypadal jako prodloužená E-11. Slyšel nějaké zvěsti o elitních stormtrooperech v černých brněních, ale nikdy tomu nevěřil.

   Z přemýšlení zda se jedná o vojáky, o kterých jsem slyšel mě vyrušil nový rozkaz. Zaslechl jsem do přilby rozkaz od velícího důstojníka jít do Staré čtvrti města, která byla kousek od satelitu, odůvodnili to tím že máme obhlédnout i okolí. Řekl jsem si: „Rozkaz je rozkaz.“ Ale hlas velitele byl divně trhavý. Najednou u cesty ke Staré čtvrti jsem se setkal i s druhou polovinou své jednotky. Řekli mi, že dostali stejný rozkaz, podivil jsem se nad tím, „Část by tu snad měla zůstat, kdyby něco“ řekl jsem si.

   „Ti frajírci ve svejch uniformách se občas chovají jako střelení banthové“. Ale když minule kritizoval postup nadřízených hrozilo mu stržení hodnosti.

   Stará čtvrť je takřka neobydlena, a ti co tu bydlí jsou po většinou jen příslušníci spodiny města, byla celá dost ošuntělá a zaprášená. Dostali jsme se do úzké uličky, něco mi tu nehrálo a vtom se to stalo!

   Oběma AT-DP bouchli nohy a zřítili se na zem, dva nešťastníky z mé jednotky vzal výbuch s sebou, vyletěli do vzduchu, jeden dopadl břichem k zemi mrtvý a druhý vyletěl tak vysoko, že jeho mrtvola zůstala na střeše.

   My jsme jen tak tak uhli a pak se z obou stran ulice spustila palba z blasterů. Naštěstí jedno AT-DP spadlo blíž ke zdi domu z jehož střechy se linula jedna palba. Střechy byly šikmé a na hoře ploché, takže, když se tam dalo zábradlí (které tam bylo) byla z toho terasa na vrcholu střechy. Běželi jsme se schovat za kabinu spadlého kolosu, během běhu to jeden dostal do zátylku a padl k zemi. Byli jsme skoro u zdi, takže na nás střelci, kteří byli na střeše tohoto domu nemohli střílet. A před střelbou z protější střechy jsme se mohli krýt.

   Z devíti nás zbylo nás šest. Stříleli jsme po protějších střelcích, byli tři. Když jsem se schoval, abych vyměnil zásobník vojáka po mé levici trefili do čela a skácel se k zemi. Chvíli jsem se díval na bezvládné tělo, ale pak jsem dostal nápad.

Jason střílí po rebelech

   Vyměnil jsem zásobník, odložil blaster, přikázal ostatním ať si vytáhnou granáty a hodili jsme je na střechu, než se stačily skotoulat dolů vybouchly. Přední střecha byla zničena a terasa se nahnula tak dopředu, že ta rebelská pakáž popadala do útrob budovy jako švestky.

   Až poté jsem si všiml, že střelba z druhé strany ustala. Ale pak se to stalo, schytal to stormtrooper nejdál napravo ode mě. Ale ke smrti potřeboval další dvě rány. Napravo od nás se za utrženou nohou AT-DP kryli čtyři povstalci. Rychle jsme přešli na stranu kabiny zničeného kolosu tak abychom k nim byli otočeni čelem, ale měli se za čím schovat.

   Začali jsme střílet, jednoho jsme sejmuli, druhý potřeboval ke smrti dvě rány. Uvědomili si, že to nemá smysl, ale před útěkem hodili na zem nějaký disk. Samozřejmě jsme po nich ještě stříleli, ale utekli nám.

   Popošli jsme blíž a první kdo věc hned poznal byl desátník: „Proč nám tu ta pakáž nechala holoprojektor?“ Pak se zapl a objevil se před námi hologram nápisu: „Toto je teprve začátek.“ Myslím, že výstižněji to popsat ani nešlo...

Pokračování příště...