[Povídka] Příběhy Lovce Lidí část 1

„Odejdi a to rychle nemáš tu co dělat, sem můžou jen členové imperiálního dozoru“ okřikl mě imperiální důstojník, když jsem procházel kolem imperiálního transportéru.
„Hele já jen procházím jo tak nevychyluj.“uklidňoval jsem rozzuřeného důstojníka.
Najednou jsem se ale otočil, sáhl si pod kabát a vytasil blaster a řekl:
„Hele promiň kámo dělám to jen pro prachy a znáš to obchod je obchod a ty mi stojíš v cestě.“
Dva stromtroopeři vedle něj na mě zamířili, ale já se opět jen ušklíbl. Ze dveří blízkého baráku se vyřítil  chlapík a zamířil svou puškou na ně.
„Tak teď bych poprosil aby jste mě následovaly.“Řekl jsem s úsměvem a nahnal je do domečku který stál poblíž.



Vyšel jsem i s kolegou ze dveří za námi šla důstojnice my byli v býlích brněních a byli ji v patách.
„Hej kam to jdete“řekl celník který byl u brány k areálu.
Ta žena převlečená za důstojnici se otočila k celníkovi přiblížila se k němu. Hned jak se přiblížila celník vykřikl
„E já pane paní e co prosím omluvte mě já já byl já vás neviděl omlouvám se.“
Ta žena se otočila a my pokračovali v cestě.
Nasedli jsme do raketoplánu. Sedl jsem si na místo pilota a ta žena hned vedle mě, ale musel jsem podotknout že by jsme měli přidat.
„Neměj strach“ujistila mě ta žena.
odlepili jsme se od země a začali stoupa.
Po deseti minutách jsme se dostali na orbitu planety cato nemodia. Plul tam lehký imperiální křižník.
„Hej paní důstojnice máte tu jeden telefonát mám to zvednout“zavtipkoval jsem ale ta žene v klidu přikývla a já zaslechl z reproduktoru hlas postaršího muže
„Zašlete kód pro opuštění planety“přikázal muž pravděpodobně kapitán toho křižníku.
Ta žena s klidným výrazem naťukala něco na tablet.
„Povolení uděleno“potvrdil ten kapitán.
Následoval skok do hyperprostoru.
„Co to vlastně vezeme?“zeptal jsem se drze.
„Do toho ti nic není jsi tu jen pro to abys mě doprovodil a za to ti taky zaplatíme lovče lidí“řekla až s podezřele moc klidným výrazem.
„Tak hele já s tebou nechci hrát nějakou pitomou hru hned mi řekni co to vezeme nebo tě visadim jo“nakázal jsem.
„Speciální krystaly doufám že ti to stačí“řekla a otočila se na mého kamaráda a rozkázala mu
„Běž se podívat jestli jsou ty bedny v pohodě.“
Můj kolega běžel do nákladového prostoru jako poslušný pes.
„Hej ať si tam jde sama“navrhl jsem.
Ona ale vstala a prošla kolem mého kolegy a  jen se na něj s úsměvem podívala.
Vystoupili jsme z hyperprostoru nad planetou fondor, čekala tam na nás loď.
připojili jsme se k lodi prošli jsme tím tunele který spojoval ty dvě lodě.
Dveře se otevřeli. Za dveřmi stál twilek a uvítal nás slovy:
„mocný jabba chce ten krystal peníze jsou tu ale nejdříve ten krystal.“
Ta žena přišla a v ruce měla sevřený kufřík podala ho twilekovi a on jí dal svůj kufřík. Pak jsme se vrátil i s tou ženou zpět na raketoplán. Tam už na nás čekal můj kamarád.
„Teď náš podíl.“vykřikl jsem.
Ona se podívala na mě a řekla:
„Váš podíl je dvacet procent“odbyla mě.
„Ne, domluvili jsme se na padesáti tak nelži, jo a nebo víš ty co celí ten kufřík by nás taky neurazil“ vytasil jsem zbraň „polož ho sem na stůl dělej.“
Řekl jsem a vytasil zbraň.
Ta žena v klidu položila kufřík na stůl a sedla si na židli vedle stolku. Můj kolega se natáhl pro kufřík, sebral ho, přišel ke mně a kufřík otevřel. Podívali jsme se do něj a tam na sobě bylo naskládáno několik malinkých zlatavých cihliček na sobě.
„Jo to by ušlo a já nejsem tak zlej a dám ti deset procent“navrhl jsem a cihličku po cihličce je skládal na stůl, až tam byla malá hromádka kreditů.
„To ti bude stačit, mi tě odvezeme na nejbližší stanici“po tomto rozhovoru jsme doletěli na jednu malou důlní stanici poblíž té planety.
I s raketoplánem jsme přistáli v jednom z hangárů. Pak jsme zahlédli jednotku vojáků blížící se k nám a upozornil:
„Hej kráčí k nám jednotka císařských, já se přišel jen napít něčeho do kantýny.“ „Ale prosím tě já to nějak vyřeším.“
 John přišel k jejich velitelovi a něco mu začal namlouvat. Po několika nekonečných vteřinách se otočil, zamával na mě a z plných plic křikl
„Pojď, domluvil jsem to.“
Došel jsem k němu a ta žena mi byla v patách.
Dveře od kantýny se otevřeli a já zahlídl několik mužů rasi, která mi byla neznámá a postaršího barmana který byl tak unavený, že málem na pultu spal.
„Jednu koreliánskou whisky prosím.“požádal jsem barmana. „nemáme!“ „Tak koreliánské pivo.“ „Nic z korélie už tu není.“
On mi ale nalil nějakou hustou tekutinu, ochutnal jsem to, bylo to takové horně hořké a místy i slané.
Ostatní si dali to samé, protože nic jiného tam nebylo. Ale poté co jsem, to dopil to prapodivné pití vtrhli do kantýny vojáci.
Jeden z nich přišel ke mně a řekl mi:
„Pane ten raketoplán je váš?“ „Né to té paní tady vedle“
Jeden z vojáků si šáhl k opasku a z malé kapsičky vytáhl pouta. Došel k té ženě připnul jí pouta, v tu chvíli ale John vytáhl zbraň a střelil toho troopera do ruky ten ženu pustil a zakryl si ránu. Zbylí dva zamířili zbraně na Johna pak jsem ale vytáhl zbraň a vystřelil po druhém, kterého jsem trefil do břicha ten se zhroutil a padl na zem následovala salva výstřelů z blasteru posledního vojáka ten se ale netrefil.

„Klídek, vzdej se a vše bude v pohodě“navrhl jsem mu. Stromtrooper odložil zbraň na bar a zvedl ruce „tak a teď ti akorát seberu zbraň“přišel jsem k němu, vzal jeho blaster a praštil ho s ním po hlavě.
„Co tě to napadlo, mohli jsme se jí zbavit a ještě no, ale už nic.“rozčílil jsem se.
Tak ta žena letěla na ord mantel s námi.