[Povídka] Star Wars: Zkouška oddanosti a rozumu (2.část)

Skok naslepo je první věc, kterou Vám na akademii vymlátí z hlavy, protože je to v podstatě sebevražda. Buď skončíte uprostřed hvězdy, planety, nebo vesmírné prázdnoty. První dvě varianty jsou alespoň rychlé a bezbolestné, na druhou stranu, když vystoupíte z hyperprostoru uprostřed ničeho, bez souřadnic kamkoliv jinam, protože každý další skok bude v podstatě naslepo, tak vám eventuálně hrozí smrt hlady. Existují legendy o celých flotilách, které se takhle ztratily.




"Provedu, pane." ozvala se téměř okažitě odpověď.
"Štíty jsou pod 50%, pane. Moc dlouho takhle nevydržíme."
"A jak je na tom nepřítel?"
"Jedna loď se musela z boje stáhnout, ale okamžitě ji nahradila jiná a blíží se další."
"Navigační, dál počítejte tu nejbezpečnější možnou trasu, ostatní stanice, přerušte palbu a připravte se na naouzový skok do hyperprostoru."
"Jste si tím jistý, pane?" zeptal se nervózně pobočník.
"Naprosto, jen potřebujeme získat ještě trochu času." a neudpustil jsem si vítězoslavný úsměv.

Jako bych to svými slovy přivolal, objevil se těsně přede mnou hologram supertaktického droida se zlatými malůvkami na hlavě. Zároveň ustala i nepřátelská palba.
"Zde Kalani, velitel separatistické flotily. Vaše šance na vítězství jsou matematicky irelevantní, vzdejte se a vaše životy budou ušetřeny a použity při nadcházející výměně  zajatců. Na odpověď máte 5 minut."

Na chvíli jsem se zamyslel. Vzdát se nepříteli je proti všemu, co nás Impérium učilo.  Zemřít v naprosto zbytečné bitvě a tím ukončit i desetitisíce dalších životů pro nic za nic, mi přišlo, jako obrovské plýtvání. A útěk nás s největší pravděpodobností zabije, ale skrývá alespoň malou naději."
" Jaké jsou další rozkazy?" Zeptal se opatrně můj pobočník.
"Zavolejte všechny stíhačky zpátky do hangáru."
"Ano, pane."
"Jaký je stav lodi?"
"Štíty jsou na 10% a další salvu už nevydrží. Na několika místech máme poškozený trup, ale nic vážného. Motory jsou téměř netknuté, krom směrových trysek na přídi, ty jsou vážně poškozené. Těměř všechny těžké turbolaserové baterie jsou poškozené a více než polovina už není schopná provozu. Navigační i komunikační systémy drží."
"Pane, stíhačky začínají s přistáváním."
"Za jak dlouho budou na palubě?"
"Zhruba minutu, pane."
"Za jak dlouho nám vyprší časový limit?"
"Za 45 vteřin, pane."
"Navigační, jak jste na tom s výpočty?"
"Něco máme, ale je to tak 50:50."
"Dobře, zadejte je do počítače a připravte skok na můj povel."
"Stav stíhaček?"
"Máme téměř všechny, pane."
"10 vteřin do konce časového limitu, pane." hlesla navigační důstojnice.
"Dobře, nedá se nic dělat, musíme je tu nechat. Skočte do hyperprostoru! Hned!"
Nepřátelské křižníky, nebo alespoň jejich zbraně se snažili udržet krok s naší lodí, ale když spustily palbu bylo už příliš pozdě, než k nám dorazila první střela, byli jsme už pryč. Při přechodu do nadsvětelné rychlosti se ozvala velmi specifická rána, jak jsme během akcelerace zničili několik Tie fighterů.