"Výborně kapitáne Masi, právě jste zabil celou svou posádku, zničil Imperiální destruktor a ještě vypadáte jako zbabělec a hlupák. Co jste si myslel? Tato simulace měla otestovat vaše odhodlání padnout za Impérium a rozhodně to nemělo být cvičení pro navigační důstojníky. Takhle se můžete rozloučit s tím, že dostanete vlastní loď.
"Pane, měl jsem dojem, že je to nejlepší cesta, jak se znovu spojit s flotilou a připravit se na protiúder."
"Skočil jste do neznáma a pravděpodobně jste teď někde uprostřed hvězdy, nebo planety."
"Věřím svým podřízeným, že nás nevedli do bezpečného prostoru." Řekl jsme možná až moc odhodlaně, protože Plukovník Rax se začal nepokrytě smát.
" Tak vy důvěřujete svým podřízeným! Dobrá! Pokračujte v simulaci, pokud se dostanete na místo setkání s flotilou, napíšu vám doporučení na povýšení a přidělení lodi. Když to nezvládnete, budete degradován a s hambou propuštěn, co vy na to? Ještě věříte své posádce?"
"Pane, ano, pane!" Vypadal jsem při tom jako hlupák ze základního výcviku.
Plukovník Rax kývnul na někoho na ochozech a světla opět pohasla a za okny se objevil hyperprostor.
"Pokračujeme tam, kde jste skončili, standartně zkrátíme čas v hyperprostoru na 10%" Plukovník Rax tuto informaci uvedl spíše pro záznam, než pro nás.
"Za jak dlouho budeme venku?" Zeptal jsem se navigačního důstojníka.
"Za tři, dva, jedna..." Všichni se podvědomě začali připravovat na náraz, který v simulaci stejně nehrozil. Já na druhou stranu zůstal naprosto klidný ,v ukázkovém postoji s rukama za zády jsem očekával věci příští.
Hyperprostorový tunel se proměnil v dlouhé čáry a ty se zase proměnily v jednotlivé hvězdy. Ze všech stanic se ozval potlesk a jásot.
"Posádko uklidněte se, ještě nás čeká cesta domů."
"To jsem na Vás tedy zvědav, kapitáne." Procedil mezi zuby plukovník.
Vytáhl jsem z kapsy malý datový čip.
"Poručíku Claupie, víte, co s tím máte dělat." Prohlásil jsem možná až moc sebejistě.
"Ano, pane." řekl s úsměvem navigační důstojník.
"O co jde, kapitáne?" Zeptal se Rax.
"Já a poručík Claupie jsme pracovali na algoritmu, který dokáže vypočítat vaší přesnou polohu a následně vypočítat i bezpečnou trasu k nejbližší hyperprostorové cestě. Provedené simulace vypadali více než sli..."
" Nemůžete zde používat neotestovaný software, to je proti regulím, každý student má mít stejné podmínky, když si budeme jen tak po kapsách nosit záchranné programy, tak za chvíli budou Impérium řídit jen droidi a kvůli tomu jsme v klonových válkách nebojovali. "
"Při vší úctě pane. Ve stanovách je napsané, že studenti nesmějí žádat o pomoc z venku a ani nemají přístup k holonetu. O datadiscích a měsících výzkumu a vývoje tam není ani slovo, kontroloval jsem si to u flotily a oni říkali, že to není problém." Snažil jsem se zakrýt stále vzrůstající pocit vítězství. Konečně jsem měl nad Raxem převahu.
"Já to považuji za podvod a s okamžitou platností ukončuji tuto zkoušku!" Hřímal Rax rudý vzteky.
"Jen ho nechte Raxi, ať se předvede." Ozval se z interkomu klidný až uklidňující hlas. Ať si kapitán sám rozbije nos, nebo se snad bojíte konkurence, plukovníku? Nikdo vaše místo přece neohrožuje a to, že jste ze soustavy na samotném okraji, pro vás, známé galaxie, přece nemění nic na tom, že jste dobrý imperiální důstojník. Nebo si snad myslíte, že tento hoch by Vás mohl jakkoliv ohrozit, vždyť je to přece hýčkaný synáček Corellie, který o své místo nemusel bojovat, jako vy, příkladný občan Impéria."
Na kohokoliv jiného by ta slova působila uklidňujícím dojmem. I já se cítil mnohem více v klidu i přes to, že mě ten člověk v podstatě urážel. Plukovník Rax ale v sobě dusil čím dál větší vztek a poslední věta překročila jakousi pomyslnou hranici.
"Co si o sobě vůbec myslíš, ty zrůdo?! Myslíš si, že když se za tebe postavil císař, že všichni musíme dělat všechno, řekneš?! Nejsi nic! Pro mě jsi úplně stejný zvíře, jako Wookie, takže táhni k sithu ty, i tenhle spratek! A ty kapitáne! Osobně se postarám o to, abys propadl a byl vyhozen, doufám, že ti to je jasné Masi! Skončil si! " Rozzuřený do běla vystřelil ze simulační místnosti.
Zavládlo hrobové ticho. V hlavě se mi začal promítat můj další život. Důstojník propuštěný z flotily neměl příliš na výběr na pracovním trhu. Budu rád, když mě nechají řídit nějakou přepravní loď na Vnější okraji. Třeba půjde podat odvolání a dostanu další šanci složit zkoušku. Třeba se Plukovník uklidní a já budu jen degradován a dostanu nějaký další ponižující trest. A možná...
"Pokračujte, prosím." Ozval se znovu ten hlas z interkomu.
"Při vší úctě, pane, proč bych měl, plukovník mě stejně zničí."
"S plukovníkem si nelámejte hlavu, chci vidět, jak to dopadne. Simulace bude odebírat reálné množství zásob, ale zároveň bude čas v hyperprostoru bude akcelerovaný, takže nebudeme muset čekat na výsledky dlouhé hodiny. Dále Vás chci upozornit, že máte na své nalezení a kontaktování velitelství maximálně 48 hodin simulovaného času, protože poté se změní shromaždiště i vysílací kódy a vy padnete do rukou nepřítele, nebo za něj budete povážováni. Rozumíte podmínkám?" Hlas neznámého už ale nebyl uklidňující, ale zněl, jako rozkaz, který musíte splnit, přesto jsem si dovolil oponovat.
"Ano, pane jen tomu nerozumím a aní nevím, kdo jste."
"O to se teď nestarejte a pokračujte v simulaci." V jeho hlase se tentokrát skrýval pouze čistý zájem, nebo zvědavost.
"Dobře, pane!"
"Claupie, máme vypočítanou cestu?" řekl jsem a při tom vzýval Sílu, aby to pro nás všechny dopadlo dobře.
"Ano, podle galaktických souřadnic vyskočíme u planety Dorin a ceklem nás čeká 15 skoků."
"Tak jdeme na to. Všechna stanoviště, připravete se na skok do hyperprostoru."
Všech 15 skoků proběhlo úspěšně. U Dorinu jsme se mohli konečně připojit k Holonetu, tak jsme okamžitě kontaktovali velení a vyžádali si místo nového shromaždiště flotily. Simulace tak byla úspěšně splněna.
"Dobrá práce kapitáne." ozval se opět hlas z interkomu.
"Děkuji pane, snad se to donese i plukovníkovi."
"Říkal jsem Vám, abyste si z něj nedělal hlavu. Váš dnešní výkon nebyl bezchybný. Například jste mohl s Kalanim začít vyjednávat a tím pádem byste stihl nalodit všechny stíhačky. Během bitvy jste také mohl lépe využít momentu překvapení a vyskočit mnohem blíže planetě. To by vašeho protivníka vyvedlo z míry a vy byste získal čas na záchranu několika cenných záchranných modulů a menších lodí. Ale zapůsobilo na mě použití manévru Marg Sabl, který jsem si sám velmi oblíbil a koneckonců i to, že jste se nedržel scénáře a nešel, jako ovce naporážku. To je vskutku obdivuhodné. O závěru testu nemá smysl mluvit, ten byl jedinečný. Získal jste tedy mé doporučení k dalšímu postupu by to mohlo stačit. Jen bych vás rád požádal o Váš datový disk, abych ho mohl dát prozkoumat mým lidem. Snad Vám to nebude vadit."
Byl jsem v šoku. Tolik kritiky i chvály a přesto jsem měl dojem, že pro dotyčného jsem jen malé vybočení z průměru a šedi imperiální flotily.
"Ne, pane, bude mi ctí." A skutečně bylo. Hlas z interkomu v člověku budil přirozenou úctu, mám takový pocit, že i kdybych byl samotný císař, tak bych jeho rozkazy poslouchal v pozoru.
"Dobrá, přineste mi ho, prosím, sem nahoru."
Vyrazil jsem tedy k nejbližšímu výtahu, který mě vyvezl do kontrolní místnosti, která byla překvapivě ponořená do tmy. Jedinným zdrojem světla byli obrazovky kontrolních panelů simulační místnosti. Z okna jsem viděl, jak se ostatní členové mojí posádky pro simulaci vesele plácají po zádech, hlavně Druz Claupie byl zaslouženým hrdinou.
"Je to dobrý pocit, že?" Ozval se hlas po mé pravici. Nebyl tak hlasitý, jako přes interkom, ale byl to určitě ten samý člověk. Otočil jsem se k němu a viděl jsem postavu sedící v křesle a na klíně hladí jakéhosi tvora.
"Co myslíte, pane?"
"Vítězství, dobrý pocit z posádky na, kterou se můžete spolehnout a víte, že Vás bude následovat klidně do hlubin černé díry."
"Ano, pane, to je."
"Tak si to zapamatujte. Všichni se v Impériu snaží akorát děsit a terorizovat, ale strach nedělá dobré podřízené, spíše naopak. Jedna část se bude vzpouzet a druhá Vám bude podlézat, tak i či onak, obě pozice jsou pro vítězství neudržitelné." Hlas neznámého se opět změnil tentokrát zněl téměř otcovsky.
"Ano, pane. Tady máte ten datový disk." řekl jsem a vykročil směrem k němu.
"Položte ho na stanici po vaší pravici a běžte slavit se svou posádkou zasloužíte si to." Zvláštní, o co mu jde? Je to jeden z těch bláznivých velitelů, co nesnáší lidský kontakt? Nebo je snad nějak strašlivě zohavený?
"Máte ještě nějaké otázky, kapitáne?" Všiml si, že jsem zaváhal, ale nakonec jsem odpověděl.
"Ne, pane. Na shledanou." Srazil jsem paty, otočil se a namířil si to přímo k výtahu.
"Na brzkou shledanou, kapitáne." odpověděl neznámý a vzhlédl ke mně. Když jsem se v kabině výtahu otočil, abych zvolil podlaží, zahlédl jsem něco zvláštního. Z místa, kde seděl důstojník se, kterým jsem mluvil, na mě zíraly dvě rudé oči.
Z místa, kde seděl důstojník se, kterým jsem mluvil, na mě zíraly dvě rudé oči.
OdpovědětVymazatjak jinak :D
Tome napiš prosím další díl.
OdpovědětVymazat