Probral jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Seděl jsem na chladné podlaze a po mé pravici a levici stály dva klony a přede mnou byly další tři. Měl jsem pouta, ale můj meč, brašna a R2-D5 byli pryč.
Musel jsem se ještě párkrát rozhlédnot, abych zjistil, že jsem na republikové (no teď už vlastně imperiální) bojové lodi. „No to je nadělení. Jak se odsud dostanu?“ pomyslel jsem si.
Musím je všechny zlikvidovat. Proboha Dacobe jen tak je povraždit? Ano, účel světí prostředky. Ale jen za pomoci Síly se jich nezbavím.
Jako první jsem si pomocí Síly nenápadně ošetřil zranění na noze.
Promyslel jsem si všechno a šel do akce.
Jako první jsem si pomocí Síly nenápadně ošetřil zranění na noze.
Promyslel jsem si všechno a šel do akce.
Nejdřív jsem je všechny Sílou hodil na protější zavřené dveře. Všichni se sbírali ze země. Rychle jsem vstal. Přitáhl si jeden z blasterů a zastřelil dva, kteří leželi.
Pak jsem zastřelil jednoho, který už vstal a zbývající dva už běželi ke mně. Rychle jsem dvakrát vystřelil a bylo po problému. Klekl jsem si, položil blaster na zem, před hlaveň opatrně nastavil pouta a Sílou zmáčkl spoušť. Na rukách mi zůstaly kroužky od pout, ale s tím se dalo zatím pracovat. Musím najít zbytek svých věcí minimálně holocrony ano.
Moment, holocrony vydávají ozvěnu v Síle a jde je vycítit. Soustředil jsem se a za chvíli je ucítil, jsou ve vedlejší lodi. Otevřel jsem tedy dveře a ihned mě praštil do obličeje rychlý, chladný vítr. Jak se tam dostat? Moment...
Ohlédl jsem se. V rohu bylo pět jump packů. Jeden jsem si rychle navlékl a vzal blaster. Postavil jsem se na okraj výsadkového prostoru lodi, nadechl se a Sílou se odrazil od okraje. Letěl jsem, ale pak mě vítr začal tlačit dál od lodi a začal jsem klesat. Obrátil jsem se ve vzduchu, tak aby mě jump pack posunul zpátky blíž k lodi. Zapnul jsem ho a vytrysklo pár plamenů, které mě posunuli a vynesli nahoru.
Trochu jsem se posunl blíž k lodi a zase ho zapl. Znovu mě vynesl výš a blíž k lodi. Byl jsem už blízko, tak jsem zvedl blaster a začal střílet do dveří na lodi. „Ne, ne, ne!“ Začal jsem klesat a jump pack se ještě nedobil, pak však otevřeli dveře udivení vojáci, kteří nevěděli co se děje. Pak se však jump pack dobil a já ho znovu zapl. Proletěl jsem skupinou klonů a několik jich srazil k zemi.
Pak jsem se přetočil a postavil na nohy, po obou stranách vedle mě stály klony a já je zastřelil. Jeden ke mně běžel, zastřelil jsem ho. Tři klony přede mnou ještě vstávaly. A na zemi ležela pochva s mým mečem! Jeden z vojáků ho musel upustit. Rychle jsem meč vzal, když vtom mě jeden klon povalil na zem. Rychle jsem namířil blaster a vystřelil. Svalil se vedle mě. Vyskočil jsem ze země, zbývající dva byli na nohou. Na prvního jsem hodil blaster a v omámení ho rozsekl. Druhého jsem si přitáhl a začal ho škrtit, ale pak jsem ho vyhodil ven. Proč jsem ho škrtil? No... Ne nic to nebylo.
Rozhlédl jsem se po bojišti. Pět mrtvol klonových vojáků a v rohu brašna s holocrony. Sebral jsem ze země pochvu, zasunul do ní meč a připnul si ji na opasek. Pak jsem si vzal tu brašnu a přehodil si ji přes sebe. Ale kde je R2-D5? Nemůžu jim ho tady nechat. Zavřel jsem Sílou dveře od lodi, ze které jsem utekl, zavřel jsem dveře od této lodi a otevřel její protější dveře.
Naproti byla další loď. Asi to všechno byly výsadky, které byly poslány mě polapit do mé chalupy. Vojáci zřejmě záměrně mé věci rozhodili do více lodí. Snad v té protější bude R2. Natál jsem se v Síle a otevřel dveře. Bylo v ní pět klonů a R2! Ano! Ne...
Vojáci téměř ihned začali střílet, tak jsem je všechny Sílou chytil a vyhodil. Zůstal tam jen R2. Byl vypnutý. Natáhl jsem se v Síle a přenesl ho do téhle lodi. Snažil jsem se ho nějak zapnout, ale pak jsem si všiml, že má na sobě připojenou bezpečnostn pojistku, odtrhl jsem ji a R2 se probral. Radostně zapípal.
Já jsem mu rychlým gestem naznačil, aby byl potichu. Byl jediný způsob, jak utéct. Vyskočit a jakmile uvidíme povrch začnu jump packem brzdit pád, on měl zase trysky na nohách, takže to půjde. Zapípal něco ve smyslu: „Asi ses zbláznil, ale nic jiného nám nezbývá.“
Tak jsme se postavili na okraj a skočili. Výsadkové lodě jsme nechali daleko nad sebou. Když jsem si uvědomil, že piloti si myslí, že vlastně jsem pořád tam, musel jsem se v duchu zasmát. Byla mlha a docela chladněji.
Pád byl vcelku příjemný, cítil jsem se takový odpoutaný. Pak však R2 zapípal a já si všiml, že se pod námi už rýsuje povrch. Rychle jsem začal brzdit pád jump packem. Byl to les, co bylo pod námi. Najednou jsem zapadl do koruny jednoho ze stromů. Rychle jsem se z ní vyprostil a seskočil dolů. Tentokrát jsem pád zbrzdil Sílou. Pak ke mně dojel R2-D5.
„Máš ty souřadnice od Mon Mothmy?“
*souhlasné zapípání*
„Aspoň, že tak. Kdybych aspoň věděl, kde jsme.“
„Ruce za hlavu a pomalu se otočte!“
Pomalu jsem se otočil a uviděl před sebou člověka v zeleném oblečení, které však tolik s okolím nesplývalo a v rukou měl lovecký blaster.
„Kdo jste a co děláte v mém lese?“
„Nejdřív mi řekněte, kdo jste vy.“
*souhlasné zapípání*
„Ne, ne nejdřív vy.“
Nevěděl jsem, co dělat. Risknu to. Kdyžtak ho zabiju. Co to? Ne pusť to z hlavy.
„Jsem Dacob Trevolt.“
Ten člověk sklopil zbraň a řekl: „To jste vy?“
Žádné komentáře:
Okomentovat